Šmouha

Konec října, jeho poslední den – chcete-li, Halloween.
Miloval podzim, on sám byl podzimem. Alespoň tak mu to říkávala jeho kamarádka Olivie.
„Filipe, tahle vínová je perfektní," usmívala se, když mu omotávala okolo krku vlastnoručně pletenou šálu. „Vyniknou ti oči a nádherně ti podtrhává pihy."
Vzpomínka na Liv bolela. Naučila ho vidět v zrcadle svou vlastní krásu, poprvé spolu zamávali duhovou vlaječkou na Prague Pride a navštívili gay bar. Šeptali si tajemství o svých prvních láskách a potutelně se smáli do dlaní nad prvními sexuálními zážitky toho druhého.
Proč mu to jen udělala?
Kopl do hromádky spadaného listí, jako by představovalo nepřízeň osudu, který k němu nebyl příliš laskavý. Všichni ho opouštějí.
Na matku neměl téměř žádné vzpomínky. Ty, které se v mysli dochovaly ostatně také nebyly nijak veselé. Domů se vracela s půlnocí jako Popelka, a někdy i později. Drobný klouček s vlasy jako med k sobě tiskl svého ohmataného medvídka a sledoval prodlužující se stíny. Kdesi se někdo hádal a venku křičeli opilci roztodivné nadávky. Třásl se, ani se neodvážil přitisknout obličej na sklo. „Vrať se, mami, prosím." Mumlal si stále totéž zaklínadlo. Kéž by byla sama.
Ostatní děti měli maminky, které jim chystaly snídani, i svačinu, ráno jim česaly vlasy a na dobrou noc četly pohádky. To slovo bylo posvátné, psali ho zlatým písmem na srdíčka ke dni matek, které pečlivě vystřihovali, až se jim pusa otevírala a zavírala jako nůžky.
Proč jsi taková nebyla, mami? Proč ses vracela s nocí, s líčidly rozmazanými po tvářích, proč jsi domů vodila roztodivné muže, co si mě nevšímali, a to v tom lepším případě - v tom horším křičeli a natahovali ruce připravené k ráně? Chtěl se jí zeptat, ale nemohl.
Matka ho opustila téhož dne, kdy přišla sociální pracovnice. Bylo to to hloupé srdíčko k jejímu dni, které mělo být nádherným dárkem. Nechoď pořád pryč, mami. Napsal na něj s několika chybami a obrácenými písmeny.
Místo vytouženého pohlazení od maminky tím spustil kolotoč otázek. „Jsi doma často sám, Filípku? Ale ne, neplakej, ty jsi nic neprovedl." Pověděl jim to, s bláhovou dětskou nadějí, že paní učitelka mamince pohrozí prstem, možná ji pošle na hanbu a ona se pak zastydí a bude jako ty ostatní mámy, se snídaní, svačinou a příběhy o princích a princeznách.
Namísto toho však přišla sociální pracovnice v tvídovém kostýmku, s falešným úsměvem a deskami, do nichž stále zapisovala každé jeho slovo. Soucitně na něj pohlížela a pořád se vyptávala. A ti pánové, jsou na tebe hodní? Dotýkají se tě? Ukaž mi tady na tomhle panáčkovi, kde se tě dotýkají, dobře? Najdeme ti bezpečné místo, ničeho se neboj.
Chtěl křičet. Nepotřebuju bezpečné místo, já chci maminku – ale nikdo už ho neposlouchal.
Domov s prodlužujícími se stíny a prázdnými místnostmi vystřídal přeplněný dům plný křičících dětí a přehnaně pozitivních „tet", které ale skutečnými tetami nebyly.
Doufal, že se maminka objeví, odvede ho domů, políbí medové prstýnky jeho vlasů a udělá mu tu hloupou svačinu. Asi se zlobila, protože nikdy nepřišla.

Otce neznal, nevěděl, jestli to byl jeden z těch mužů s očima upřenýma do kouta, nebo pár centimetrů nad jeho rameno, jako by v místnosti vůbec nebyl. Nebo to snad byl jeden z těch s rudými tvářemi a rukou pořád připravenou k ráně? Kdo ví. Filip to netuší.

Liv měla pravděpodobně asijské kořeny, alespoň to prozrazoval tón její pleti a oční víčka. Praštila ho bagrem do hlavy, když vyhlížel mámu.
„Hej." Vyplázla na něho jazyk. „Ty se pořád tak šklebíš. Ulítly ti včely?"
Nerozuměl, co to říká o včelách, ta drzá holka se zvláštníma očima a hustými, lesklými tmavými vlasy sahajícími pod pás.
„Já čekám na maminku." Zašeptal.
„Tvoje máma nepřijde. Sem mámy nechodí." Pravila zamyšleně. Dost možná to nebylo ani z její hlavy.
Do očí se mu nahrnuly slzy. „Ale já mámu chci."
Polekala se a popadla ho za ruku. „Chceš si se mnou zahrát na maminku?"
Přikývl.
Olivie mu nachystala na snídani bábovičku z písku, vodu z kaluže a kamínky zabalila do listů na svačinu. Hladila ho po hlavě a na dobrou noc mu vyprávěla zmatenou pohádku. Hra na maminku musela stačit.