Zdravím přátelé. Chtěl bych Vám o sobě něco povědět než tenhle příběh začne. Je to velké tajemství a nikdo by ho neměl znát, ale Vám to prozradím. Jsem upír. Možná si teď říkáte, že nejsme skuteční, ale opak je pravdou. Jsem sám, otec tvrdí, že jsem na vztah ještě moc malí, navíc se mi žádná z upírek, mých rodičů doporučovaná nelíbí. Nechci strávit celý život s někým, kdo se mi nelíbí. Mám hnědé oči, ale mile jak mám hlad, či cítím krev, zbarví se mi do ruda. To je také jeden z důvodů proč musím nosit čočky. Aby to nešlo vidět samozřejmě. Mám hnědé vlasy a blonďaté melírky.
Dost kecání o mě! Pojďme se vrhnout na to, co se vlastně stalo, děje a bude dít.
Bydlím v Praze, s rodiči. Máme velký barák a budem mít nové sousedy. Bohužel lidi. Snad to nebudou takový ti strašně otravní sousedi. Třeba kdyby měli syna, podobně starého jako v mém věku- lidském. Dělí se nám to na dva věky. Nebo jakože počítáme lidský věk, ale zároveň upíří. Na vysvětlování docela jednoduché, na pochopení složité.
Už dnes sousedi mají přijet, takže jsem zvědav. Auto!
Okamžitě jsem běžel k oknu pozorovat. Byli to oni. Vystoupili jeho nebo její rodiče a pak i ona-?!
O můj bože. Cítím tu její sladkou krev a má chuť jí ochutnat je čím dál tím víc větší a větší. Koukl jsem se do zrcadla a oči jsem měl úplně rudé. Jasně.. Krev.. Proč jsem ten blbej upír?! Je to na prd být upírem! Zaklel jsem si. Snad to bude lepší..
Po pár minutách hluk venku už ustal. Asi už měli vše v baráku. Mají hned před námi menší barák oproti našemu království..
Viděl jsem té holce do pokoje. Seděla na zemi a vybalovala si věci.
Přece když jen jednou zkusím její krev tak se nic nestane, ne?
Musím to vydržet i když je to těžké! Prostě musím!
Lehl jsem si do postele a zařval jsem si do polštáře. Vy lidé nemůžete NIKDY pochopit jaká utrpení toto pro nás jsou...
Bolí nás to fyzicky i psychicky. Ale hlavně psychicky..
No, prostě, není to lehké.
Pohled Eri
Jedem v autě a já poslouchám svůj oblíbený playlist. Miluju jízdy v autě se sluchátkama v uších, dává to tomu takový hezký vibe.
Dojeli jsme k našemu baráku. Takový menší barák. Na proti našemu byl jeden větší. Byl mooc hezký.
Eri táta: Eri, tak běž, jdi si prohlédnout náš nový domov!
Řekl můj táta natšeným hlasem a já kývla hlavou že jo.
Běžela jsem do baráku. Když jsem vešla objevila jsem se v obíváku. Po pravé straně u dveří byl botník. Zula jsem si boty a šla jsem dál prozkoumávat. V obýváku byl velký skleněný lustr. Velká pohovka a obří telka! Byli tam i další dveře a to byl pokoj pro hosty. Ten byl také po pravé straně, po levé byla obrovská kuchyň kde byli aji další dveře. Tam mají rodiče ložnici. Když jsem po schodech vyšla na horu, hned jsem si všimla tátovi pracovny.
Byli tam ještě nějaké dveře, ale ty mě moc nezajímali.
Pak přišel nač na můj pokoj. Když jsem vešla do vnitř hned jsem si všimla houpací sítě která byla po pravé straně. Postel v levé části pokoje a nad postelí střešní okno. Vedle postele byl noční stolek. Pak byli další dveře a tam byla má koupelna. Pak byl psací stůl ze židlí a obrovská skříň. Když jsem se koukla do skříně všimla jsem si dveří. Když jsem ty dveře otevřela, byla tam další místnost. Místnost měla jen jedno střešní okno. I přes to tam, ale bylo světlo. Byla tam taková síť na kterou se dalo vlézt.
( Takováto síť přes celou místnost.)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Celý pokoj tvořila ta síť. Byli zde i poličky na dokládání věcí. Celý pokoj byl pokrytý ledky.
Dolů jsem neviděla ani když jsem si ledky rozsvítila. Mám jasno kde budu 24/7!
Díky bohu není tu šance že by mi tam spadl mobil, protože ty čtverečky na to byli moc malé.
A ne, nebojím se že to spadne.
Tak jsem si tak lehla a pozorovala jsem oblohu z toho okna. Ledky jsem měla vypnuté.
Respektive tu není ani velké světlo, ale ani tma. Což je na tom to nejlepší.
Když bych otevřela to okno, a fakt bych se snažila, dostala bych se i na střechu.
Když jsem se koukla z toho okna, všimla jsem si že máme i zahradu!
Obrovský bazén, trampolína a plno dalšího!
Miluju to.
Zazvonil mi mobil a já si ho vytáhla z kapsy..
Psal mi můj dobrý kamarád William...což mě trošku zamrzelo... Nevím kdy se znovu uvidíme totiž.. Mám s ním prožité celé dětství..
William: Ahoj Erikuuu. Tak co? Jaký to tam je? Eri: Barák máme moc hezký, ale někdo mi tu chybí.. William: Kdo? Eri: No ty... William: Ty mně taky chybíš Eriku.. Eri: Kolikrát jsem ti říkala že mi nemáš říkat Eriku!?😂 William: Hodněkrát.. Eri: Tak bych byla ráda, kdybys mi tak neříkal... Willíkuuu..<3 William: Fajn.. Tak budeš... Erikoslav! Eri: Že já si tě bloknu?! William: Fajn.. Tak...Třeba.. Eri: Ajaj. William: Nevím no.. Eri: To jsi celý ty!😂 William: Eri? Pamatuješ jak...
Psali jsme si třeba pět hodin v kuse. Mě pak zavolala mamka na večeři takže jsem musela končit..
Rozloučila jsem se s Williamamem a šla jsem na večeři. Byla nějaká omáčka a rýže. Miluju.
Když jsem se najedla, tak mi bylo oznámeno že za dva dny nastupují tu do školy.. To je to, čeho jsem se bála nejvíc...
Talíř jsem po sobě umyla a uklidila. Udělala jsem si večerní rutinu a šla jsem spát..
Toto je první kapitola této knihy. Doufám, že se Vám zatím líbí. Chápu že to zatím není nijak zajímavé, ale musíte počkat. Zatím nám to jen začíná a věřím že to bude ještě jízda! Zatím ahoooj. <3
