Absence strachu (a další lži, které si namlouváme)

Autorkou tohoto příběhu je Pokimoko, kterou pod tímto jménem najdete na AO3. Jestli vám nedělá problém čtení v angličtině, určitě navštivte její profil.

Odkaz na autorčin profil:
https://archiveofourown.org/users/Pokimoko/pseuds/Pokimoko

Odkaz na originální příběh:
https://archiveofourown.org/works/39008838

Pokud preferujete AO3 před Wattpadem, najdete tam i můj překlad:
https://archiveofourown.org/works/40328136

//

Steven byl nebojácný.

Ne, to si škrtněte; byl naprosto nebojácný.

Jistě, mezi svými vrstevníky nebyl ani zdaleka nejsilnější nebo nejsebevědomější, ale věděl, že je nebojácný. Byl to prostě fakt.

Když jeho třída jezdila na různé exkurze, byl to vždy on, kdo odhodlaně kráčel v čele skupiny. Jeho dobrodružné srdce plesalo radostí, že mohl čelit nebezpečí a chránit ostatní.

Když viděl, že se mužům někdo vysmíval kvůli tomu, že nosí kipu na hlavě nebo Davidovu hvězdu na krku, vždy na agresory začal pokřikovat všechno možné, dokud to nevzdali a nenašli si čas na to, aby přemýšleli nad svými činy. (Alespoň v to doufal.)

Když v jeho přítomnosti dospělí hlasitě pokřikovali zlostná slova, která nerad poslouchal, nikdy nevzal nohy na ramena bez ohledu na to, kolikrát sebou trhl a svraštil obličej.

Ať už se dělo cokoliv, byl připravený se tomu postavit. A to dokonce s radostí. Bylo jeho posláním chránit své milované před nebezpečím. Proto musel být za všech okolností statečný, i když to znamenalo, že to čas od času zabolí. Ale nehledě na to, kolik modřin a odřenin utržil, ho vždy uklidnilo vědomí, že to stálo za to.

Nebyl si jistý, proč přesně si to myslel, ale věděl, že to tak prostě je. Dělal přesně to, co dělat měl.

┈┈ ❋ ┈┈

Ovšem Steven byl víc než jen nebojácný.

Byl i chytrý. Když zrovna venku nevykonával statečné skutky, věnoval se svým koníčkům.

Rád pozoroval hvězdy. Pro někoho, kdo bydlí ve městě, to nebyl zrovna ideální koníček. Světelné znečištění ho ochuzovalo o pohled na ta nejúchvatnější souhvězdí, ale na jeho lásku k noční obloze to nemělo žádný vliv. Zjišťoval o souhvězdích tolik informací, kolik jen mohl. Učil se je všechna pojmenovat, dokonce i ta, která ze své polokoule nemohl vidět. Doufal, že jednoho dne bude mít příležitost vydat se do světa a vidět je všechna na vlastní oči.

Také si rád četl. Když zrovna po ruce neměl žádnou knihu, která by zaměstnala jeho mysl, vymýšlel si své vlastní příběhy. Byl schopný trávit hodiny a hodiny sněním za bílého dne, oddával se představám a vymýšlel si příběhy o vzdálených planetách a statečných princeznách se zlatými křídly. Když mu nestačila ani jeho vlastní představivost, chodíval na zahradu a využíval svého okolí, aby si představil velkolepé, daleké světy, ve kterých mohl být kýmkoliv.

Někdy se neúmyslně zasmál a podíval se vedle sebe, jako by čekal, že tam někdo bude a zasměje se společně s ním. Nebyl si jistý, proč to dělal. Neměl žádné sourozence nebo dobré kamarády, takže mu žádná společnost nechyběla. A přesto měl vždycky pocit, jako by měl někdo stát po jeho boku a vydávat se s ním na dobrodružství. Měl pocit, jako by poskládal všechny dílky puzzle až na jeden – a bez ohledu na to, kde všude se díval, nemohl ho najít.