I just wanna be pretty

1.

Abych vás uvedla do děje mého života začneme koncem června kdy jsem se pomalu chystala na odjezd na dvou měsíční praxi ve Francii. Den před odletem jsem se dala dohromady s Alexem a strávili jsme spolu úžasný víkend a pár posledních chvil v den odletu. Poté mě rodiče vezli do Vídně na letiště, kde jsem překonávala svůj strach z létání. Z Vídně jsem se společně s dejme tomu kamarádkou budeme ji říkat Laura přiletěli do Itálie na letiště Marco Polo.
Odtamtud jsme se vydali do Benátek, protože jsme měli spousty času na přestup na další letadlo. Prošli jsme se a zašli jsme na pravou italskou pizzu, k tomu všemu jsme každá vypila dvě skleničky, já měla prosecco a Laura aperol.
Poté jsme se ještě procházeli a přišla z ničeho nic obrovská bouřka. Schovali jsme se pod stříškou a vymýšleli co budem dělat až to přejde. Nakonec se rozhodlo že najdeme nějaký obchod a nakoupíme nějaké pití. Najít obchod který není se suvenýry bylo obzvláště náročné. Poté co jsme nakoupili tak jsme se obrátili k odchodu zpět na letiště.
Zbývalo nám ještě 13 hodin do odbavení což znamenalo strávit noc na letišti. Za tu noc padlo asi 5 káv a 2 energetické nápoje. Už jsem nespala 2 dny takže jsem byla hodně vyčerpaná. Laura spala celou noc a já hlídala kufry a snažila se zůstat při vědomí.
Ráno jsem vzbudila Lauru a šli jsme se odbavit. Po odbavení si Laura zašla na snídani a já si dala kafe. Po nasednutí do letadla jsem si dala do uší sluchátka a snažila se myslet na něco jiného než že jsem 10 kilometrů nad zemí.
Přistání proběhlo hladce a my se ocitli v Lyonu. Kde nás čekal celý den čekání na vlak do místa, kde jsme měli pracovat. Bylo devět ráno, nemohla jsem moc chodit, protože jsem si udělala něco s kotníkem. Naštěstí jsme našli lékárnu a kotník si stáhla a bolest byla v celku snesitelná. Celý den jsme strávili v parku u nádraží. Když přišel čas odjezdu byla to úleva že se konečně dostaneme tam kam potřebujeme. Na místo jsme dorazili v půl jedné ráno.
Druhý den jsme dostali u snídaně veškeré informace o pracovních podmínkách a od kdy do kdy budeme dělat. Vychází to na 13 hodin za den a dva dny volna v týdnu.
Po prvním týdnu a šoku z jiného jazyka, jsme se tak nějak adaptovali a najednou ze 62 dnů nám zbývá 37 dní. Celou dobu jsem v kontaktu jak s rodiči tak s Alexem. Ale je tu jeden problém jak pracuji skoro celý den a vracím se domů až v 11 večer tak není moc času si s Alexem povídat tak jak bych chtěla protože oba vstáváme do práce a jsme unavení. Jediné dny kdy konverzace nezaostává je když mám volno. Mrzí mě že nemohu dát člověku kterého miluju tolik pozornosti kolik si zaslouží.
Další takové pochmurné zjištění bylo že spousty lidí s které jsem považovala za kamarády se na mě vykašlali takže jsem je ani nezmínila . Byli se mnou v kontaktu jen když něco potřebovali a chtěli.