Chodím do školy ve městě, kde se nikdy nic neděje, v Pardubicích. Sedím v lavici a znuděně pozoruji okolní dění. Paprsky slunce mě hřejí na ruce a chce se mi spát. Když v tom mě vyruší slabé zaskřípání dveří, toto přinutilo učitele, aby zvedl hlas a představil nám neznámou tvář; "Do naší třídy se přidá nový žák, jmenuje se Dubínek.
Dubínek se porozhlédl svojí žaludovitou korpulentní hlavou a z lehké beznaděje ho vytáhl učitel: "Můžeš si sednout třeba tamhle, vedle y/n"
Byl pohledný. Žaludy nemám zrovna v oblibě, ale tento mi přímo vyrazil dech. Jeho šarm podtrhovaly dva listy trčící ze stran jeho obličeje. Nos má velký, řekla bych až groteskně velký, ale slyšela jsem, že to vypovídá něco o velikosti stromdyku. Oči má vykulené a v porovnání s nosem vskutku malé.
"Jak se jmenuješ?" vyrušil mě najednou hlubokým hlasem. "Y-y-y-y/n" zakoktala jsem v pohledu na jeho nezrotný stromový půvab. Lehce potřásl mojí rukou a já poté cítila na dlani trochu smůly. Už nikdy si ruku neumyju.
