Cesta světy

Část 1.

Kolem mě skotačili mí vrstevníci. Nechápal jsem jejich veselí. Necítil jsem nic. Vůbec nic. Jen prázdno.

"Maxi!" plácl mě jeden z mých spolužáků, co se rozhodl se se mnou kamarádit.

"Jamesi, polekal jsi mě." přinutil jsem se na něj usmát a dál jsem hleděl před sebe.

"Kolikrát ti mám říkat, že jsem Jaime a ne James? Nesnáším to jméno!" durdil se James.

"Promiň Jamesi."řekl jsem a nepřítomně hleděl před sebe. Nádherný den, miluji západ slunce. A ten vánek, tak příjemný. Slastně jsem nasál vzduch do plic a pomalu zase vydechl.

"Nejsem James!" Ten kluk už začínal být otravný.

"Přesně tak, nejsi Jamesi!" popleskal jsem ho po rameni a odešel za učitelem, který nás už začínal svolávat.

"Hej ale děcka, pohněte si! Zrovna dneska dávají vynikající film, co začíná za čtvrt hodiny. Obávám se, že to nestihnu, ale přestaňte už ZDRŽOVAT!!!" poslední slovo vykřikl a teprve tehdy ho vzali ti pitomí puberťáci na vědomí.

Vlastně já jsem taky puberťák. No co, nikdo není dokonalý.

Zatímco jsem přemýšlel, profesor nás začal počítat.

"Sakra, třicet jedna! Kolik jsi napočítal ty?" zeptal se svého kolegy.

"Třicet tři." zahuhlal ten starší.

"V průměru třicet dva. No výborně, nikdo nechybí, můžeme jít!" zvolal náš učitel dějepisu a hnal nás ulicemi města, přičemž jsme snad pětkrát zabloudili.

Jak se někdo může ztratit ve městě, ve kterém žije?

Na nádraží nás mladší z učitelů opustil a vydal se domů sledovat ten svůj film.

Já si u toho staršího vymrčel samostatnou jízdenku, protože zatímco ostatní odjížděli do malého ospalého městečka, já musel jet až někam do prčic, protože město je pro mou maminku moc špinavé a jsou tam "chuligáni".

No co, aspoň mám výmluvu proč nechodím na diskotéky.

Nebo na rande.

"Ahoj Maxi." usmála se na mě holka, která si na mě dělala zálusk, když jsem vystupoval z vlaku.

Zamával jsem jí. Se svými krátkými hnědými vlasy a pomněnkovýma očima by vypadala velice hezky. Kdyby se ovšem netvářila jako kakabus.

No co. Stejně bych s ní nechodil, nemusím ničeho litovat.

Vlastně nebudu nejspíš s nikým chodit.

Jak smutné (představte si tady prosím jak to říká s poker facem)

Začal jsem stoupat do kopce a supěl u toho. Nesnáším kopce, ale nee, moje rodina musí mít dům na tom největším z nich. Kašlat.

Když jsem konečně stanul před známou, zeleně natřenou brankou, oddechl jsem si úlevou.

Měl bych začít trénovat.

"Jsem doma!" zakřičel jsem, když jsem vstoupil do našeho malého domku.

Z kuchyně se ozvaly zvuky padajících věcí, tak jsem se šel podívat, co se to stalo.

Naštěstí nic vážného, to jen naše kočka shodila pekáč buchet.

A zrovna tyhle mám rád.

"Jsem doma!" zopakoval jsem speciálně pro svou milou upracovanou maminku.

Ta jen vzhlédla od sbírání buchet ze země. "No konečně! To vám to teda trvalo! Teď ti ale nemám co dát na jídlo!" hořekovala a marně se rozhlížela po neuspořádané kuchyni.

"Mami, to je dobrý, už jsem jedl. A kdybych měl vážně hlad, sním ty buchty. Vždyť jen spadly na zem." uklidňoval jsem ji.

Máma to neměla v životě lehké. Mně a moji sestru-dvojče čekala ještě za svobodna a po našem narození se k nám náš otec jaksi nehlásil. Jako by ani neexistovl. Tak si máma našla náhradního manžela, z toho se ale vyklubal ožralec a násilník, a já byl opravdu rád když ho zatkli za pašování drog a nechal tu mámu s další dcerou. Dobře mu tak. Jenže to nebylo vše, moje sestra-dvojče totiž zemřela, máma to nevydržela a zhroutila se. Po pár měsících se ale díky péči psychologa a také díky existenci svého nejmladšího dítěte, dokázala postavit na vlastní nohy.

Což je víc než jsem dokázal já.

Od smrti své sestry jsem a budu takový.

Bez citů.

Taak jo, všichni, co čtete Strážce draků víte, že jsem byla v Itálii, a zatímco ostatní obdivovali různé památky, já a Nyanelle-chan jsme vymýšlely kraviny. A co nás nenapadlo? Samozřejmě...tenhle příběh. Ale nejsem jediná, kdo něco píše jen díky Itálii, Nya začala taky psát příběh a i když ho zatím nevydala (aspoň myslím), tak podle mě vypadá zajímavě. Je to něco na způsob Atlas mraků. Ale dost o ní a zpátky ke mně. Počítejte s tím, že to bude kravina lvl 100, ale mohlo by se vám to snad líbit. Pravidla jsou stejná jako vždy=žádná nejsou...jen si to užijte :3