Cesta světy

Část 2.

"Maxík, Maxík, Maxík, Maxíík!" prozpěvovala si moje mladší sestra Annie a pověsila se mi na nohu.

Už zase.

"Nech mě na pokoji, Annie!" zamračil jsem se na ni. Už takhle jsem nestíhal a teď mě bude ta malá ještěrka ještě otravovat? Tak to teda ne.

Annie ale totálně kašlala na to, že mě to pěkně ŠTVALO a dál si vedla svou: "Maxík, Maxík, Maxík..."

Nejsem hrdý na to, co jsem udělal, ale stalo se. Popadl jsem ji a hlavou dolů ji vynesl po schodech nahoru, až na půdu, kde jsem po žebříku vyšplhal na naši plochou střechu a sestru tam nechal. Tenkrát jsem to považoval za perfektní nápad.

Nebyl.

Ségra začala vřískat, protože měla panický strach z výšek, a já musel později čelit matčiným výčitkám, protože to byla zrovna ONA, kdo sestru zase sundával, protože mě by k sobě to malý hovado nepustilo.

"Co kdyby spadla a zranila se! Nebo dokonce zlámala vaz! Napadlo tě to vůbec?" ječela na mě máma, celá rudá v obličeji.

"Já-já..." zakoktal jsem se.

"Samozřejmě, že ne. Myslíš jen na sebe, jsi naprostý sobec! Jsi stejný jako byl tvůj otec!" dokončila to, co chtěla říct.

Ztuhl jsem. Tak a je to venku. Abyste rozuměli, stín mého otce nad námi visel po celý můj život. Já mámě vyčítal, že mi nikdy nechtěla říct jeho jméno a máma...no, mám pocit, že ona mi vždy dávala za vinu jeho odchod. Kdybych se byl nenarodil, třeba by můj otec zůstal.

"Promiň, Maxi." zamumlala máma a odešla s dramatickým prásknutím dveří.

"Jdi za ní!" poručil jsem sestře.

"Promiň Maxíku." omluvila se mi celá rudá v obličeji.

Přinutil jsem se na ni usmát. "Ty se za nic omlouvat nemusíš, to bych měl já. A teď už běž!" jemně jsem ji postrčil ke dveřím.

Podíval jsem se na hodinky a vyjekl jsem zděšením. Vážně jsem nestíhal.

*

Ve škole sem byl opět obtěžován nevítanou společností(ovšem, že ne sexuálně). Samozřejmě, že ta nevítaná společnost byl James. Jak taky jinak.

"Kámo, ty jsi přišel pozdě? U tebe je to dost nezvyklý." zahalekal, přestože přišel až PO mně.

"Ticho buď! procedil jsem skrze zuby a snažil se vnímat učitele.

Je tak těžké být normální student? Nebýt šprt, ale ani úplně tupý?

Odpověď zní, ano, pokud sedíte vedle Jamese.

"Pane profesore, proč se učíme o Itálii, když se máme učit o Apeninském poloostrově?" zeptal se ten blb.

Celá třída vybuchl smíchy, ale já na něj dokázal pouze nevěřícně zírat.

To je vážně takoví imbecil?

Učitel to vzal ale překvapivě v klidu. "Učíme se o Itálii, protože leží na Apeninském poloostrově." vysvětloval trpělivě a pro názornost ukázal Itálii na interaktivní tabuli.

"Vždyť bota je Španělsko." krčil James obočí.

Dobře, měním názor. Není to blb, je to KOLOSÁLNÍ blb.

*

Chvíli před tím, než jsem stiskl kliku u dveří jsem se zarazil. Pak jsem ale jen pokrčil rameny.

No co, pár oprávněných výčitek snad vydržím.

Tak jsem vstoupil do našeho domu.

"Mami?" zavolal jsem opatrně.

Seděla u jídelního stolu, společně s jedním chlápkem v obleku.

Pane bože, vypadá jak někdo od sociálky.

"Mami," vyhrkl jsem dřív, než stačila máma něco říct. "Omlouvám se za ten dnešek, ale už to neudělám. Jen mě k nim nedávej!" zachvěl jsem se a s hanbou musím říct, že jsem se málem rozplakal.

Není divu, kdysi jsem u sociálky byl, a to v době, kdy se máma nervově zhroutila kvůli smrti mé sestry. A věřte mi, nechtěl bych si to prožít znovu, bylo to nejhorší období mého života.

"Komu bych tě neměla dávat?" nechápala máma.

"No sociálce přece." řekl jsem.

Tu se poprvé ozval ten muž: "Ale kdeže sociálka, chlapče. Já jsem tvůj otec."