Pálení skautíků

„Povídej, no tak, musíme přeci vědět, co se stalo, abychom mohli celou věc uzavřít." Pousměji se a jen nad celým jejich snažením zakroutím svěšenou hlavou. Uzavřít, to by opravdu chtělo – uzavřít a zapomenout, že se kdy něco takového vůbec stalo. Už dobrých dvacet minut se v této chladné kamenné místnosti střídalo pomalu víc lidí, než za stejnou dobu spadlo dešťových kapek na zamlžené okno – a všichni do jednoho si mysleli, že si přejí vědět, čím jsme si prošli. Spoiler alert – nechtějí. Nechtějí, jen o tom ještě neví. „Je tu něco k smíchu?"

Nakloním hlavu na stranu, schovám ruce v klíně a pohlédnu na zhruba čtyřicetiletou blondýnu před sebou – jediného člověka, který to ještě nevzdal. „Ale vůbec ne. Jen už mne nebaví opakovat stále to stejné dokola. Nuže dobrá, tak ještě jednou... Nevěřili byste mi, i kdybych vám cokoliv řekla."

„Možná, avšak tvojí kamarádce to nevadilo. Mile ráda nám pověděla svůj pohled na věc."

„Já vím a doplatila na to. Máte ji za blázna."

„Nebudu lhát. Ano, pár mých kolegů pochybuje o jejím mentálním zdraví – však se celou dobu nedokázala přestat smát..."

„Ona se takhle chová i normálně ale...," zamumlám na protest, ale žena mou poznámku ignoruje.

„...Nemělo by být v tvém nejlepším zájmu podpořit ji, pokud má pravdu? Když vidím tvé roztřesené ruce, které se tak moc snažíš skrývat, jsem ochotná přehodnotit svůj názor a informovat ostatní. Ovšem jen pokud se rozhodneš spolupracovat."

Mám vůbec na výběr? Tahle se zdála tvrdohlavější než ti předchozí. I kdybych stále oponovala... Nepochybuji, že ona by si našla jiný způsob, jak ze mě dostat informace, které si myslí, že chce a nutně potřebuje. „Neprezentujete možnost volby, že ne?"

„To tvrdíš ty."

Unikne mi rezignovaný povzdech. Posunu se na nepohodlné kovové židli připevněné k podlaze a opřu se o železný stůl mezi námi. „Jak se jmenujete?"

„Emily. Emily Mayová. Proč se ptáš?"

„Vy byste snad prozradila svá tajemství úplnému cizinci, madam Mayová?" odvětím a na to i všechny její protesty utichnou. Jediné, co teď ruší jinak kompletní napjaté ticho mezi námi, je už jen tlumený klapot deště přicházející zvenku. „Dobře poslouchejte, poněvadž až uslyšíte náš příběh, jistojistě mne hodíte do stejného pytle jako mou kamarádku..."

--------------------

Začalo to 20. července – tudíž tři dny před... tímhle. Já i Veronika jsme ještě s našimi dvěma přítelkyněmi praktikovaly jakožto vedoucí na dětském táboře. Já, Verča a Niky jsme vedly týmy plné dětí, kdežto Nelča poprvé vystoupila z našich řad a pomáhala celou věc organizovat.

Ráno jsme všichni vylezli ven a po rozcvičce a snídani jsme se pustili do služeb – můj a Verči tým měl ten den na starost dřevo a ohniště – a poté jsme vyrazili soupeřit v různých týmových hrách. Nezáleží jakých, to s tímto příběhem nemá vůbec nic společného.

Důležitějším faktem je tamější počasí. Nebýt toho úděsného vedra, nic se nemuselo stát...

--------------------

„Vedra? Tvrdíš, že tu katastrofu způsobilo počasí?"

Zamračím se když mi tak neurvale skočí do řeči. „Tak chcete to slyšet celé nebo ne?"

„Samozřejmě. Jen se to snažím pochopit jako celek."

„Tak se snažte chápat potichu."

„Jistě, omlouvám se. Myslím, že jsem předtím zapomněla... Děkuji mockrát za kooperaci."