Killer || [H.S.] One Shot

Killer

Klikatý blesk zářivě proťal černou oblohu a na vteřinu tak osvítil právě v tu chvíli jako vystřižené z hororu městečko Rineyville. Hrom; rána se odrážela od zašlých budov. Zvuková vlna elektrického výboje svištěla ulicemi a mířila dál. Liják trvající už dva dny stále neustával, ba naopak sílil. Voda padající z nebes se proudem valila ulicemi a s rachotem neúprosně bičovala střechy domů a bytů, přičemž foukal silný vítr, pod kterým se stromy klaněly k zemi. Kdysi toto krásné a poklidné městečko, jakoby se ztratilo ze světa. Kdysi ulicemi zalitými sluncem nyní protékala špinavá voda. Bylo odpoledne, ale přesto panovalo neuvěřitelné příšeří díky kouřově, tmavě šedivému nebi. Celá scenérie byla děsivá.

A uprostřed toho všeho pomalu procházel on. Šel loudavým krokem a pod nohama mu protékala voda. Jindy upravené hnědé vlasy nyní byly žalostně zplihlé a lepily se mu na čelo. Z pod mokrých vlasů prokukovaly smaragdové oči s dlouhými tmavými řasami, obličej s pevně staženými rysy lemovalo strniště. Jeho kožená bunda obepínající svalnatá ramena byla promočená. Celý byl promočený - až na kost. Ale bylo mu to jedno. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že nevnímal ani bouřku, ani pramínky vody tekoucí mu po tváři. Přemýšlel nad svými činy. Jak nad budoucími, tak nad předešlými. Nebyly to činy správné, ale byly temné jako nynější obloha, stejně temné jako on sám a nasáklé kovovou pachutí rudé krve. Miloval totiž bolest a strach, který způsoboval. Miloval ten adrenalin a krev. Jeho zvrácená duše milovala smrt.

Lidé ho nazývali různě: Vrah, násilník, zločinec,... On však upřednostňoval jiné jméno. Zabiják. Toto oslovení zbožňoval. Bylo prosáklé lží a smrtí stejně jako on, ale přesto bylo jistým způsobem vznešené. Elegantní. Znovu se zablesklo. Lehce sebou trhl a pootočil hlavu směrem ke světlu. Blesk mu na okamžik ozářil tvář a ostré světlo ho donutilo přimhouřit oči. Hrom tentokrát uhodil blíže než předtím. Zamrkal, oči upírajíce zpět do země, načež se rozhodl trochu zrychlit do kroku a zase se uzavřel do světa myšlenek.

Přemýšlel nad svými obětmi. Vždy to byly krásné ženy, vždy to byly brunetky a vždy zemřely bolestivou smrtí, nahé, po sexuálním styku, na loži v nějakém hotelu. A ještě něco měly společné; číslo pokoje 26. Nevěděl, proč zrovna 26. Bylo to sudé číslo, které pro něj nemělo žádnou důležitou funkci. Prostě mu přišlo něčím zvláštní a sám nevěděl proč.

Při vzpomínce na ten slastný pocit, když někomu ubližoval, když někomu kousek po kousku ubíral život, stiskl rukojeť svého nože v kapse u bundy. Ledovým ostřím svého nože už zabil šest žen. Šest nevinných žen. Všechny prosily, plakaly a on se v tom vyžíval. Hrál si s nimi, ale všechny měly stejný osud. Smrt.  

Byla to pro něj hra. Hra, ve které byl pokaždé vítězem a která se hrála podle jeho pravidel. Podle pravidel, o kterých věděl jen on. Možná právě toto bylo jeho tajemství úspěchu. To se však nikdy nikdo nedozvěděl.

S očima stále upřenýma na řece pod jeho nohama zkroutil srdcovité rty do nic, a přec vše říkajícího úšklebku. Všechny ty vzpomínky ho potěšily.

Když se ocitl na rozlehlé křižovatce, rozhlédl se. Blesk zase krátce rozsvítil oblohu a jako odpověď ho následoval hrom. Leknutím sebou trochu trhl. Obočí koncentrovaně svraštil k sobě a rozzlobený sám na sebe naštvaně vydechl. Zahleděl se na semafory rozmístěné v každém rohu křižovatky. I přes hustý prudký déšť stále svítily. Pravda, dopravu by asi už řídily těžko, uprostřed blikaly pouze oranžovou barvou v pravidelných intervalech. Pro někoho děsivé, pro něj...

Ač věděl, že nikdo v tuhle dobu, v tomto počasí a hlavně v tomhle městě, nepojede, pootočil hlavu nejdříve na levou a poté na pravou stranu. Po ujištění přešel silnici a zamířil do velmi starého oprýskaného domu, který dříve sloužil jako ubytovna. Bohužel už se na něm podepsaly léta, která tu stál a povětrnostní vlivy. Dříve sytě okrová omítka byla ve velkých flecích odloupaná a po těch letech neidentifikovatelné barvy. Zdi už jenom zvenčí byly nasáklé vodou a pomalu se rozpadaly. Cihly, které prokukovaly skrz díry, nebo z pod zbytků omítky, se drolily a i po nelehčím doteku se měnily v prach. Lak z rámů oken by jste marně hledali. Od chodníku až po první tašky střechy se táhla široká klikatá prasklina. Byla to budova na spadnutí. Bylo jasné, že co nejdříve jí strhnou a nebo spadne sama. Ta druhá možnost byla pravděpodobnější. A možná proto si jí vybral jako své útočiště. Možná proto, že by ho tu nikdo nehledal. Jaký blázen by se tu ukrýval. Možná ho vzrušovalo to nebezpečí. Možná...