Kdo bude posledním

Část 3

Mraky se stahují čím dál níž. Zdá se, jako kdyby samotná obloha klesla na zem, aby mohla zblízka sledovat to absurdní divadlo zmaru; aby se mohla stát svědkem všech krutostí, které je svět schopen vyjevit. Je dusno, ve vzduchu visí kouř, rozvířená hlína a nasládlý pach zasychající krve.

Jarní den prořezává změť ran a výstřelů, doprovázených výkřiky, jež zanikají v jejich mocném dunění. Země se nám chvěje pod nohama v pravidelném pulzu dělových ran obou stran fronty.

Realita je pokřivená a není úniku, takhle vypadá peklo. Zde se vydáváme znovu a znovu bojovat o svůj holý život, pro nic. Hrdinství už nehraje žádnou roli, víru v něj jsme nechali kdysi dávno a daleko u prahů kasáren. Ovládají nás instinkty a záleží jen na tom, kdo zůstane jako poslední. Víme, že smrt nás čeká všude, cítíme, že nakonec stejně všichni budeme muset zemřít, ale snažíme se vybojovat si aspoň ještě chvíli. Jako kdybychom se stali stroji, jejichž úkolem je jen zabíjet a přitom přežívat.

V duchu zakleji. Jsme tak mladí, život jsme měli před sebou. Byl jsem jen obyčejný kluk, jako kdokoli jiný, jako všichni mí přátelé, po jejichž boku bojuji, a stejně tak jako nepřátelé, které zabíjíme bez milosti. Jenom kvůli tomu, že nám bylo řečeno, že jsou našimi nepřáteli.

A až všichni zemřeme, staneme se čísly v další zprávě odeslané na velitelství, tisíci mlčenlivých mučedníků, kteří po sobě nezanechají žádný odkaz. Pak už si na nás nikdo nevzpomene.

Zvuky děl a kulometů se nyní ozývají v kratších intervalech, naše strana zahájila útok na jihovýchodní linie nepřátelských zákopů. Pár desítek metrů nalevo od nás opouští šestá rota úkryt a rozptyluje se po bitevním poli, mnozí z nich padají střeleni k zemi sotva stačí vystoupit nad naše zákopy. Slabě slyším jejich vzdálené výkřiky.

Až ztratíme šestou rotu z dohledu, přijdeme na řadu my.

„Je to tu, chlapci," oznámí rotmistr, přičemž nám věnuje vědoucný pohled a melancholicky se pousměje, „Nasaďte bajonety."

Ve svorném mlčení upevníme bajonety na hlavně svých pušek, naposledy si upravíme helmy a navzájem na sebe vrhneme ještě jeden rychlý pohled, kterým se loučíme, protože jsme si jistí, že se dnes nevrátíme zpět všichni.

Rotmistr napjatě vyhlíží na bitevní pole.

„Připravit... Útok!"

Už na nic nečekáme, vylezeme přes okraj zákopů a vrhneme se do boje, vstříc smrti. Svět kolem je plný hlasitých zvuků, explozí, svištících kulek a odmrštěných střepin. Před námi jsou nepřátelé, v obličejích mají stejně divoké výrazy, jaké bychom nejspíš spatřili u sebe, kdybychom se teď mohli vidět. Všichni šílí, bezmyšlenkovitě křičíme, a já zvedám pušku a pálím před sebe. Zasáhnu jednoho muže, myslím, že do hrudi. Zhroutí se na zem, na jeho uniformě se začíná postupně objevovat rudá skvrna. Nevšímám si ho a vrhnu se k zemi, abych se vyhnul palbě protivníků. Vzduch i pevná země pode mnou se chvějí, kdesi nedaleko vybuchne granát.. Jeho exploze na chvíli přehluší ostatní zvuky bitvy. Všude kolem se rozlétnou kusy hlíny a střepiny. Celý svět se točí a všechno se odehrává pomalu a přitom moc rychle, sotva se stačím instinktivně otočit obličejem od výbuchu. Zezadu do mě narazí tlaková vlna nesoucí s sebou kusy zeminy a trosek.

Neohrabaně se zvedám, v hlavě mi duní. Jsem dezorientovaný a téměř znovu upadnu na zem, ale mé tělo je rychlejší než já a udrží rovnováhu. Myslím, že na mě někdo něco křičí, ale nemám čas reagovat, protože proti mně se objeví další protivník. Snaží se po mě vypálit, ale netrefí se.

Pokusím se na něj zamířit, ruce držící zbraň se mi chvějí. Minu.

Už je blízko, nikdo z nás nemá čas vystřelit. Zbylou vzdálenost překoná jedním skokem a snaží se mě strhnout k zemi. Instinktivně proti němu pozvednu zbraň. Nestačí v čas zastavit, ani nemusím nic dělat a můj bajonet se mu zabodne do boku. Chytne mě za paži, zatímco se hroutí k zemi a táhne mne s sebou. Ucuknu, chci utéct, ale bajonet se mu zasekl mezi žebry. Zoufale škubnu puškou a zkusím jí otočit, zatímco nepřátelský voják vydává bolestné chrčivé zvuky. Nevšímám si ho, potřebuji svou zbraň a potřebuji se schovat.

Že je pozdě pochopím, když ucítím v zádech bodavou bolest. Ani jsem neslyšel výstřel.

Celý svět se zhoupne a pak zastaví, začíná mi dunět v hlavě. Zvuky ke mně doléhají vzdáleně a zpomaleně, chvílemi rezonují, jako kdybych byl v nějakém kovovém kontejneru. Nedokážu se udržet na nohou, klopýtnu, skácím se dopředu a spadnu napříč přes tělo toho muže, kterého jsem právě zabil.

Hučí mi v uších a před očima mi vyskakují bílé skvrny. Je mi zima. Chvěji se.

Všude kolem mě je bílá mlha. A z ní přede mnou vyvstane obraz mé matky, jak se se mnou loučila toho dne, kdy jsem odešel. Usmívá se na mě. Je tak krásná, tak éterická, jako kdyby byla anděl. Ten úsměv... Když ho vidím, cítím se jako doma. Chci se k ní natáhnout, chci ji chytnout za ruku, ale nemůžu.

„Promiň, mami," zašeptám chraptivě, „Promiň, musel jsem jít..."

Nedokážu se na ni soustředit, té bílé mlhy je čím dál víc. Její tvář se v ní ztrácí. Je mi mdlo. V hlavě mi už nezbývá jediná myšlenka a já se ponořím do nevědomí.