Cítila se tak zoufale a nepochopeně.
Nikdo jí nemohl pomoct.
Tolik by všechno chtěla ukončit, ale neměla sílu. Neuměla to.
Vzpomínky na ostatní lidi ji sžíraly a ona se utápěla sama v sobě. Nezvládla vstát, natož bojovat sama se sebou.
Chtěla navždy ležet. Všichni od ní očekávali, že ráno vstane a zase bude fungovat, jenže to bylo nemožné. Nechápala je a ten jejich omezený pohled.
Chtěla prostě jen donekonečna ležet. Nic nedělat a tak i zaniknout.
Byli k ní tak zlí, ale každý další den chtěli, aby tomu čelila znovu. Aby znovu vstala a podívala se do tváře lidem, kteří ji potopí do hlubin.
Číhali všude. Kolemjdoucí, škola, obchody, úřady... Ti všichni ji sráželi.
Byla to propast v jejích myšlenkách, kterou nezvládala a která se rozšiřovala každý další den. Každý další den do ní padala znovu a znovu, vždy však byla ještě hlubší a bolestnější.
V hlavě se jí přehrávaly ty samé fráze znovu a znovu. Nutily ji nenávidět se.
Stále jen počítala čas, který plyne. Čas, který ještě má k životu.
Zkracoval se každou sekundou, minutou, hodinou.
Už neměla nic, co by ji drželo v dobrém smýšlení. Nic takového neexistovalo.
Nijak to nevnímala. Chtěla jenom zmizet. Všechno to muselo přeci někdy skončit...
Ale ne. Temnota a zoufalství ji vždy dohnaly. Každý den se točila v té samé smyčce.
Vše jí do sebe zapadalo tak dokonale. Zhoubnost světa s jejími prožitky.
Možná... možná, že to je čiré zoufalství. A možná, že svět je jenom prohnilý skrz naskrz.
