Story of my life

1. kapitola

Myslíte si, že je normální se každý den, hned po probuzení vyklánět z okna a pozorovat příjezdovou cestu, jestli po ní náhodou nejede princ na bílém koni?

Nebo myslíte si, že je normální prosnít celé vyučování o tom samém klukovi?

Mě to připadá docela normální, ale možná pro to, že toto všechno dělám. Každý den o něm sním. Sním o klukovi starším o dva roky, kterému se navíc líbí moje bývalá nejlepší kamarádka Helena. Myslím, že se nedá říct, že o něm jenom sním. Já myslím, že jsem do něj přímo zamilovaná. Zamilovala jsem se do jeho tmavě hnědých velkých očí, do jeho krásných kudrnatých vlasů a do jeho vysportované štíhlé postvy. Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něj. Je to tak složité. Bohužel mi ale nejde poručit srdci, takže to budu muset přetrpět.

Myslím, že je na čase se už představit. Takže, jmenuji se Charlotta a chodím do kvinty na gymnázium, takže předpokládám, že si můj věk už domyslíte. Přešla jsem sem společně se svou kamarádkou Helenou, ale už si bohužel tak nerozumíme jako předtím.

Tato knížka je můj deník, který si píšu už od první třídy základní školy a i když je to dětinské tak se toho nehodlám vzdát.

"Charlott, hádej, co se mi stalo." Volala na mě Halena už když jsem vcházela do budovy školy. "On mě obejmul. Dokážeš si to představit. Benjamín mě obejmul." Když jsem to uslyšela, tak jsem málem omdlela. Ale nedala jsem nic najevo, protože jsem nechtěla, aby se Helen dozvěděla o tom, že se mi taky líbí.

"Pojď, už musíme jít." Vytrhla jsem ji ze snu, protože za pár minut mělo zvonit, ale asi jsem to dělat neměla, jelikož mě zpražila jejím dotčeným pohledem a dala mi jasně najevo, že se mnou od teď už nehodlá bavit. Ale já ji prostě nechápu, ještě před rokem jsme byly nejlepší kamarádky, na život a na smrt a teď... Hrozně se změnila a jeto divný, protože pubertu by měla mít už za sebou.Přibrala jsem Helenu ze snění. Ona mě jen nevrle následovala do učebny a zavřela za mnou dveře.

Po skončení vyučování jsem jako každý den šla na oběd do školní jídelny, kde jsem si dala jedno z jejich "nejlepších" jídel. Rozhlížela jsem se kolem, ale neviděla jsem ho. Jen jsem si všimla, jak Helena sedí u stolu s nějakýma pro mě neznámýma holkama s namalovanou pusou modrou rtěnkou. Takové kamarádky bych si teda nevybrala, ani omylem. Ale je to její volba. Jak už jsem říkala, dala mě najevo, že už o mě nejeví zájem, takže mi zbývá si najít nějaký jiný kámošky.

Po obědě jsem zamířila rovnou domů. Naštěstí na mě doma už čekala moje mladší sestra Anabett, která mě pokaždé dokázala potěšit jejími rádoby vtipnými pochvalami, ale nedalo se to tak brát, jelikož je byli tři roky. Moc ráda jsem ji chovala na klíně a poslouchala její žvatlání. Někdy byla schopna jedno slovo opakovat klidně celé odpoledne, i když už uměla normálně mluvit. "Charlotto." Ozval se z kuchyně maminčin hlas. "Musím jít s Anabett na očkování k její praktické lékařce, tak ji prosím tě obleč, mám ještě nějakou práci." Samozřejmě své mamince pokaždé vyhovím, i když jsem už chtěla An pustit a jít do svého pokoje. Ale maminka má teď hodně práce je totiž velmi žádaná právnička, a teď, jak přišla do práce zase po mateřské, tak se to ni všechno nahrnulo.

Pojď An, nasadíme ti kalhotky a botičky, ano? Mám malé děti docela ráda, ale nedokázala bych si představit, že bych měla pracovat, třeba v mateřské školce. Batolata pořád pláčou, slintají a pobíhají a ke všemu ještě vyžadují neustálou pozornost a zodpovědnost.

A já rozhodně zodpovědná moc nejsem. Je to asi trochu divný, že to říkám sama o sobě, ale je to tak a taky jsem docela dost stydlivá, i když mi za půl roku bede už sedmnáct. A asi si udělám autoškolu.

"Už si Anabett oblékla." Zavolala na mě máma z kuchyně. "Jo, už vedu dolů." Maminka ji vzala do náručí a odešla vstupními dveřmi.

Zůstala jsem sama doma. Na základce jsem většinou, pokud jsem měla čas chodívala s holkama na Bubble tea, ale teď už nemám s kým. I když, mám na něj chuť. Přece jenom si zajdu a budu doufat, že potkám nějakou milou holku, se kterou bych se mohla skamarádit.

RÁDA SI PŘEČTU KAŽDÝ VÁŠ KOMENTÁŘ