Story of my life

2. Kapitola

Zamířila jsem na náměstí a rovnou do obchodního domu Okýnka, kde jsem si jako obvykle stoupla do fronty dlouhé asi pět metrů na Bubble tea. Čekala jsem asi pět minut a najednou, se za mnou ozval něčí hlas.

"Čau, jak se vede." Byl to Benjamin. Nemohla jsem uvěřit vlastím očím, ani uším. "Ččau." Vykoktala jsem ze sebe, protože stál tak blízko mě a vždycky jsem si přála, aby mě pozdravil. "Ty jsi tady sama?" Zeptal se mě medovým hlasem a upřeně se díval na moje vlasy." "Jjjo." Je to naivní, ale stále jsem ještě nemohla uvěřit, že mě oslovil. "Tak tě teda zvu na jedno Bubble tea." Pohlédl mi do očí a usmál se. "Díky." teď jsem už byla klidná a zvykla si na něj.

Je tak hezký. "Tak co ve škole?" "Nic zajímavého a u tebe?" "Taky nic, ale opět prospívám s vyznamenáním." Řekl trochu vychloubačně, ale přece jenom mile." "Já mám samé jedničky." Odsekla jsem. Dostali jsme se až k objednávacímu pultu a Benjamin řekl: "dvakrát jahodu."

"Hele, jak víš, že chci zrovna jahodu?" "Nijak, předpokládám."

Přijela jsem ho tázavým pohledem a on mě ho opětoval. "Víš vůbec, jak se jmenuju, jelikož ve škole mě nikdo nezná, pro všechny jsem nicka." "Děláš si srandu, jasně, že vím. Jsi Charlotta. Máš nádherné jméno." Trochu jsem se začervenala, ale Benjamin asi nic nepoznal. Nebo to tak aspoň vypadalo. Vyšli jsme z nákupáku a zamířili k lavičce uprostřed náměstí.

"Můžu se tě na něco zeptat?" Zeptala jsem se nejistě. Jasně, tobě bych odpověděl na jakoukoli otázku." Odpověděl s ironií v hlase.

"Moje bývalá kamarádka říkala, že jsi ji dnes obejmul." "Myslíš tu zrzku, která se na mě vrhla div, že mě nestrhnula k zemi." Jo, to asi byla ona, někdy je trochu "hrr". Aha, tak teď jsem to už pochopila. Už ji nesmím závidět. Benjamin se najednou podíval na hodinky a rěkl: " Hele promiň, já už budu muset jít. Už je docela pozdě." Rozloučil se a odešel a já jsem tam zůstala sedět úplně sama.

No možná to bylo i docela dobře, protože jsem se v klidu mohla nad sebou zamyslet. Ale zase mi je trochu divné, že odešel zrovna po této otázce. Doufám, že jsem ho nijak neurazila, nebo jsem se ho nedotkla.

Cestou domů jsem přemýšlela, že mu to dnes nějak slušelo. I když on je hezký úplně ve všem, i kdyby měl na sobě špinavou, roztrhanou noční košili.

Ahoj, je někdo doma? Zavolala jsem z předsíně. Hned se mi ozvala odpověď mámy. "Ano beruško, už jsme se vrátili." "Plakala Anabett hodně?" Zeptala jsem se ustaraně, protože mě ji bylo pokaždé líto." Vlastně ani ne." "A dostala barevnou náplast nebo lízátko?" Vyzvídala jsem dál. "Jo, lízátko. Už celé snědla na cestě domů. Budeš večeřet?" "Jo, jen si nachystám věci do školy." Vyšla jsem so druhého patra a zamířila do svého pokoje.

Najednou mi začal zvonit mobil. Byla jsem docela udivená, když jsem zjistila, kdo volá. Byla to Helena. "Ahoj, Hel. Co potřebuješ?" Zeptala jsem se chladně. "Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš, co bylo za domácí úkol." "Tak proč se nezeptáš těch tvých nových kamarádek?" To jsem byla teda hodně zvědavá na to, co odpoví. "No ony si to zapomněly poznačit." "Ach tak, tak to je jiná." Řekla jsem ironicky. "Tak já ti to teda řeknu. V učebnici matematiky na straně čtyřicet. Cvicění čtyři." "Moc ti děkuju." Rozloučila se a položila to.

Já jsem ji to musela říct. Přece jenom je mi jí líto. Podle mně si nevybrala zrovna moc dobré kamarádky, protože ji pořád svaldějí od učení.

Sešla jsem dolů a uviděla, že večeře už byla připravená. Rychle jsem se najedla zase šla nahoru. Uměla jsem se a zalezla do postele. Ještě chvíli jsem si četla Harryho Pottera od J.K. Rolling a pak jsem usnula.

Zdál se mi divný sen. Byla jsem v něm já s Benjaminem, ale hrozně jsme se hádali. Křičel na mě, protože jsem mu prý zničila život. Ale čím, to už nevím, protože jsem se spoceným čelem probudila. Sice bylo teprve pět hodin ráno, ale už jsem neusnula. Tak jsem tam jen tak ležela a dívala se do stropu.