One Shots. [Skz/Hyunjin]

Color Rush

[inspirováno filmem] ✍︎︎

obsahuje 3073 slov.

꧁--------------------------------꧂

Říká se, že některá kouzla opravdu existují. Ať už byly vyčteny z knížek nebo okoukané z různých filmů, seriálů či to byly nějaké mýty. A do toho, zapadá náš příběh.

Hwang Hyunjin se narodil s neobvyklou chorobou a tou je barvoslepost. Ano. Hyunjin nikdy v životě neviděl barvy. Svět z jeho pohledu se skládal z černé, bílé a šedé barvy. A přesto se nikdy necítil být ochuzen, neboť ani vlastně netušil o co přicházel.

Právě on věří v kouzla, neboť to je vášnivý čtenář milující fikce a také legendy.

Jednou se v jedné z městských knihoven dočetl o příběhu dívky, která též neviděla barvy. Viděla svět přesně jeho očima, dokud nepoznala jeho. Její spřízněnou duši, se kterou byla i v jejích minulých životech pokaždé, co se znovu narodili do lidských podob, tak, aby se znovu mohli setkat.

Pokaždé co dívka spatřila jejího milého jí její oči z vnějšku vyzařovaly barvou duhy a ona tak mohla vidět tu krásu kolem sebe. Ona díky němu mohla spatřit barevný veselejší svět a on miloval, jak její oči vždycky zářily, když ho viděla.

Hyunjin byl tou knihou posedlý, možná až moc. Byla to přece fikce, nebo snad ne?

On tomu ale věřil. Ačkoliv pár vztahů už měl a své přítelkyně měl opravdu velice rád, nic se nedělo. Viděl vše pořád stejně. Už si fakt myslel, že je blázen a že doufal v nemožné.

Vše to začalo, když černovlásek nastoupil na vysokou školu. Potkal tam opravdu úžasné lidi a měl úžasné kamarády. Lidi ho nikdy za jeho postižení neodsoudili a toho si velmi vážil, neboť na střední si toho dosti vytrpěl.

Seděl v lavici s podepřenou hlavou a snažil se dávat pozor. Bohužel se nemohl soustředit, neboť bylo otevřené okno a školník zase venku sekal trávu, takže ze své poslední lavice slyšel každé třetí slovo, které ze sebe profesor vypustil. Povzdychl si. Tohle je na nic. Pomyslel si.

Nakonec jeho modlitby byly vyslyšeny. Ta šílená agresivní sekačka konečně ztichla. Pár dalších studentů si oddechlo s ním. Pak se ale ozvalo klepání na dveře a hned po té do třídy vešla ředitelka zřejmě s novým žákem. Loni mu ze třídy propadli tři lidi, takže ti co chtěli přestoupit, dostali opět šanci. Kdo by ale přestupoval až do druháku?

Jakmile se domluvila s profesorem, nechala toho nového studenta napospas jemu. „Představ se nám." věnoval mu úsměv. Byl oproti profesorovi dosti malý. Odhadem tak na sto sedmdesát, elegantně zastřižená světlá kadeř, tmavé oči, uniforma a tmavší rouška na obličeji.