Jakože puf [Stray Kids]

Jakože puf

Objevil se jakože puf.

Žádné představování před třídou neproběhlo. Taky jim nikdo neprozradil, jak se jmenuje – což vlastně nebylo takové překvapení, když vzal v úvahu, že jim nebylo řečeno ani to, že by do jejich třídy měl uprostřed školního roku přibýt někdo nový.

Ale i tak. Žádné varování, žádné oficiální oznámení, ani mezi studenty šířící se drby.

V půlce školního roku se zjevil v lavici nalevo od Jiseonga.

Jen tak.

Prostě si tam... existoval.

„Jakože puf," opakoval s povytaženým obočím Seungmin. Za řeči zkoumal snímek na displeji svého nového fotoaparátu a k Jiseongovi se neobtěžoval zvednout oči.

Jejich tříčlenná skupinka právě obědvala. Jako obvykle si vybrali místo kousek stranou od zbytku svých spolužáků – ne natolik, aby se od nich úplně distancovali, ale dostatečně na to, aby si mezi sebou mohli povídat nerušeně a beze strachu, že by se o jejich debatách měla do druhého dne dozvědět půlka školy.

Jiseong odolal nutkání vrazit Seungminovi loket mezi žebra. Jeho kamarád byl idiot a šťouchnutí si plně zasluhoval, ale nechtěl při tom poškodit drahý přístroj.

Spokojil se tedy s obyčejným, dotčeným tónem proneseným jo.

Felix naproti nim si zrovna nacpal do pusy kus pikantního vepřového s rýží, a teď usilovně přežvykoval, aby mohl taky přispět svou troškou do mlýna.

„Tolik slov, a ty si vybereš puf," řekl, jen co spolknul poslední sousto.

Seungmin mezitím dokončil inspekci pořízených fotografií. Zaklapl displej, odložil foťák stranou a začal se zajímat o chladnoucí jídlo na tácu před sebou.

„Co bude následovat? Prásk?" pitvořil se, zatímco se hůlkami snažil nabrat kořeněný plátek salátové okurky. Felix se nahnul přes stůl a volnou rukou si s ním vítězoslavně plácnul.

„Haha," protočil očima nad jejich dětinským chováním. Po Felixově vzoru si nacpal jídlo do pusy, aby zamaskoval, jak se mu uraženě nafoukly tváře.

Po chvíli mu to ale stejně nedalo, a tak pokračoval:

„Když on se tak prostě objevil. Chci říct – věděl to někdo? Žádný zprávy předem, že by měl přijít někdo novej. A tak si vole přijdeš do třídy, posadíš se jako každý jiný ráno, a když se teda koukneš doleva, aby ses podíval, co má Jisu na sobě..."

„Neříkej, že se ti pořád líbí."

„Nenosíme náhodou všichni stejný uniformy?"

„A když se koukneš doleva," ignoroval jejich poznámky, „tak ti výhled blokuje týpek, cos ho v životě neviděl, ale očividně to je tvůj nový spolužák, což, připomínám, nikdo nikdy ani slovem nezmínil, a tak si tam sedí jakože..."

„Jakože puf," neodpustil si Seungmin.

„Drž hubu."

„Dobrá, dobrá," mával pihatý chlapec smířlivě rukama, až si u toho hůlkami málem vypíchnul oko. „Objevil se, hm, znenadání, chápeme. Pokračuj."

„Konec příběhu," oznámil důležitě. Uražená hrdost ho nutila našpulit rty a dál se s kamarády nebavit. Jen ať si sedí v tichu, když odmítají poslouchat, co jim vypráví.

„No tak, Jiseongie," přemlouval ho Felix. „On to tak nemyslel."

„Ne?" podivil se Seungmin. V další chvíli vyjekl, jak ho Felix pod stolem nakopl do holeně.