Vyhnanství (Sasusaku) ✔︎

Kapitola 18. Promiň, Sasuke

„Tadaima," vedle růžovovlásky stojící na prahu domu, černovlasý chlapec někoho vítal, jako by ji ani neviděl.

Když se na chlapce podívala blíže, Sakura byla překvapená, že ho poznala. Byl to Itachi, bylo nemožné si ty oči splést, když tomu vedle ní muselo být asi osm let. Pokud on byl tam, znamená to...

„Nii-san!"

Ještě o něco mladší Sasuke než ten, kterého viděla plakat ve tmě, přiběhl, aby objal svého bratra s úsměvem, který se mu téměř nevešel na tvář.

„Nii-san, hraj si se mnou, jo? Na co si budeme hrát?" řekl nadšeně.

Sakura na ně koukala jako blázen, nedokázala z těch dvou dětí spustit oči, byly tak roztomilé. Měla chuť s nimi zůstat. A Sasuke vypadal tak nevinně, tak šťastně, nikdy ho neviděla se usmívat tak čistým a důvěřivým způsobem.

„Sasuke," z jedné místnosti vyšel ženský hlas. „Tvůj bratr musí dělat úkoly z akademie."

Růžovovláska se zasněně usmála, když viděla Sasukeho našpulit rty, bylo to to nejrozkošnější gesto na světě. Měla chuť zasypat ho polibky.

„To je v pořádku. Můžu udělat ten úkol později," vstoupil do toho Itachi dívajíc se na svého bratra s láskou.

Sakura si pomyslela, že Itachi byl taky kouzelný chlapec a že se o svého malého bratra staral, bylo neuvěřitelné pomyslet si, co se z něho stalo o pár let později.

Různé scény na sebe navazovaly, ve všech si oba bratři hráli nebo si povídali. Bylo nemožné nevidět ten velký obdiv a lásku, kterou Sasuke cítil ke svému staršímu bratrovi i navzdory skutečnosti, že se mnohokrát cítil v jeho stínu, nebo podceňovaný jeho otcem. Nejmladší z Uchihů ho všude následoval a snažil se napodobovat jeho techniky.

Pokud jde o Itachiho, růžovovláska dokázala cítit lásku, kterou měl ke svému bratříčkovi, vždycky si s ním hrál, před vším ho chránil, utěšoval ho, když se zranil nebo byl mrzutý. Sakura se usmála, když viděla, že kdykoli se mu nemohl věnovat, Itachi lehce praštil svého bratra do čela a řekl: „Promiň Sasuke. Možná příště."

Bylo zřejmé, že ve svém dětství byl Sasuke velmi šťastný, cítil se nadevše milovan svým bratrem, kterého zbožňoval.

Scéna se změnila, teď byla růžovovláska v jedné z ulic ve čtvrti Uchihů a stmívalo se, viděla jak Sasuke utíká domů, když se vracel z akademie. V okolí bylo něco divného, všechno bylo příliš tiché a nesvítilo žádné světlo. Sakura ho se špatným pocitem následovala.

Kunoichi chtěla chlapce zastavit, když vstoupil do svého domu, třásl se a volal na své rodiče, aniž by se mu dostalo odpovědi. Sasuke běžel dál, dokud nedošel ke dveřím salónku a zvedl třesoucí se ruku. Sakura měla taky strach, oba těžce dýchali.

Dveře se s bouchnutím otevřely.

„Mami! Tati!" vykřikl úzkostně malý chlapec, když uviděl bezvládná těla svých rodičů. Růžovovláska také křičela a oči se jí zalily slzami.

V zadní části místnosti se ozval hluk a vyděsil je. Postava vystoupila do světla a oba viděli, jak se Itachi vážně dívá na svého bratra, oblečený v bitevním oblečení.

„Nii-san! Táta a máma jsou... Kdo to udělal?!" křičel zoufale malý Uchiha.

Sakura na nej chtěla křičet aby utekl, aby odtamtud vypadl, ale bez ohledu na to jak moc napínala hrdlo, chlapec jí neslyšel.