Léto

Neony barů a hospod byly pro mě už od mých pozdních pubescentních let záchytným bodem. Místem, kde jsem na skleničku vína mohla zastavit čas. Chtěla bych říct, že to bylo zvykem a ne zlozvykem, ale lhala bych. A ač to může znít absurdně, to já nikdy ráda nedělala.

Občas, když se ocitnu zase v novém městě a zastavím se před první vývěskou, vzpomenu si na ten červnový, deštivý den, kdy to bylo poprvé. Poprvé, kdy jsem se octla sama v náhodném, cizím městě.

Je to už pár let, co jsem odešla z domu. Odešla bez rozloučení a zanechala za sebou jen spoustu nezodpovězených otázek, neodmyslitelně visících ve vzduchu. Vím, že pro mě nezůstalo pochopení, chtěla bych však vědět, že pro mě, tam doma, zůstalo alespoň odpuštění. Protože já musela! Musela jsem utéct. Utéct od toho všeho co mi každé ráno nedovolovalo vstát. Utekla jsem, protože jsem věděla, že se nemohu schovat. A tak mami, tati a vy všichni ostatní, ke kterým jsem se zachovala tak sobecky, odpusťte mi.

Od té doby jsem navštívila obdivuhodnou řádku míst, ale stále jsem nenašla to, které by mi přineslo klid, a tak bloumám dál.

Za své poslední peníze jsem si koupila jízdenku do Kansas city, a před chvíli jsem ušla několik stovek metrů z nádraží. Jsem tu. Stojím před cedulí hlásající světu jméno baru – Hope. A přemýšlím, zda opravdu v něm existuje naděje.

Je začátek zimy. Zimy, která bývá vždy nevydržitelně chladná, a na jejích počátcích často prší, a proto jsem i já dnes zmokla. A všechny věci v malém kufru, které představují celý můj život, pravděpodobně také.

Je zima a já mrznu... jak nečekané.

„Hope" vyslovím potichu. Musí tam existovat naděje, protože jiné její kousíčky ve tmě okolo sebe nikde nevidím.

Zahodím špaček cigarety a vstoupím dovnitř.

Někde tu přece musí být naděje! Nebo v to chci aspoň doufat.

Asi nemůže být ještě tak pozdě, neboť stoly jsou narvané k prasknutí. Usednu na barovou stoličku.

Ve svém životě jsem poznala hodně konců. Tedy myslím ty body, kdy si myslíte, že to musí být konec, ale není, protože tam kde jsou konce, musí být i začátky. Chápejte, musí existovat rovnováha. Jin a Jang.

„Co si dáte?" otázá se barmanka

„Dvě deci bílého a popelník", usměju se a položím na barový pult krabičku s posledními cigaretami.

Mé letní šaty přitahují pozornost. Můj táta mi kdysi řekl: „Vzdal jsem snahu, tě navlékat do zimního oblečení, když jsem pochopil, že máš neutichající duši léta."

Tehdy jsem to nepochopila a nevím ani, zda to chápu dnes.

O mnoho let později mi jeden našrot opilý muzikant řek: „Holly, ty jsi létem. Tou přelétavostí, tou vřelostí, tím smíchem a teplem, tou barevností. A já se bojím, co se s tebou stane, až přijde zima."

To, co se mnou stalo, když přišla a zima, bylo, že jsem stopem ujela sto padesát šest kilometrů a jeho jsem již nikdy neviděla.

Usrknu vína a zapálím si cigaretu.

Jednou, kdysi, když jsem usínala na lavičce pod letním hvězdným nebem, mě napadlo: Co když to, co mi nedává klid, je právě má letní duše, která nedokáže přežít ty zbylé tři roční období? Co když je problém, že v mém životě existují jen zima, jaro a podzim?

Upiju vína. Odklepnu popel. Pohlédnu dolů do svého malého, ale přece vyzývavého výstřihu.

Dát ten výsledek genů do placu mne naučila jedna má dávná kamarádka. „Víš Holly, ženy si v historii protrpěli dost a ať se nám to líbí nebo ne, jediná věc, jak jim to můžeme vrátit je dát na obdiv vše, co máme a zneužít je stejnou měrou jakoby chtěli oni nás. I když jiným způsobem", říkávala. A já vím, že jsem na muže vždy byla mucholapkou.