Zombie trochu jinak

Začátek smrti #01

Zazvonil mi telefon. ,,Kdo by mi chtěl volat?" řekla jsem si sama pro sebe. Bez problému jsem telefon zvedla, přiložila k uchu a poslouchala. ,,Ahoj, tady Zoe, pamatuješ si ještě na mě?" ozval se tenký hlas z telefonu.
,,Jak bych mohla zapomenout," odpověděla jsem ,,spíše jsi zapomněla ty na mě. Proč mi voláš?"
,,Nebudeš do třech dnů doma? Jedna známá pořádá nějakou oslavu na lodi, mohli bychom tam zajít. A všem tady chybíš."
Usmála jsem se. Bylo to milé. ,,Pozítří bych za vámi mohla zaject. Mám volno asi čtyři dny."
,,Super. Tak můžeš přijít za svýma rodičema, pak se ozvi. Ahoj."
,,Ahoj."
Vypla jsem mobil a opřela jsem se o nepohodlnou sedačku v autobuse. Vůbec jsem se tam netěšila. ,,S kým se tam budu bavit? Co tam budu dělat? Co si mám vzít za oblečení? Kdo všechno tam bude? Budu tam znát jen Zoe? " Tyhle otázky mi procházely hlavou. Byla jsem z toho mírně zoufalá.

Když jsem jela domů, snažila jsem se vzpomenout na vzhled mých rodičů. Je to trapné, já vím, ale zapomněla jsem jak vypadají. Pamatuji si matky černé, krátké vlasy, a její vrásky na čele. Na oči i zbytek obličeje a celkově celé postavy jsem zapomněla. Bylo to divné.

Už jsem viděla dům, ve kterém jsem strávila celé mé dětství. Vypadal uplně stejně ale zároveň uplně jinak. Fasáda byla stejné, střecha také, dveře i okna též, pouze na zahradě byly nové květiny a pár keříků, ale vypadal staře a smutně.
Zazvonila jsem na zvonek, a čekala jsem až někdo otevře staré, velké dveře. Po deseti vteřinách jsem slyšela hlasité dupání a asi o vteřinu později otevíraní dveří. Když jsem uviděla ve dveřích matku, vzpomněla jsem si jak vypadala. Vypadala stejně, až na délku jejích vlasů. Objala mě a začala brečet. Když jsem se hlavou dotýkala jejích ramenou, pozdravili jsem jí. Ona neodpovedela, ale zmírnila stisk. Když mě už neobjímala, ustoupila do domu, a nechala mě projít dveřmi.
,,Tak, a teď vyprávěj." řekla, a posadila se na velkou sedačku v ložnici. Začala jsem jí vyprávět mé ,,zajímavé" příběhy z práce.
Po dlouhém rozhovoru jsem se dozvěděla to, že byl zrovna otec v práci. Samozřejmě jsem se toho dozvěděla více, ale to byly spíše novinky v rodině.

Zavolala jsem Zoe. Zvedla to docela brzy, což u ní bylo nezvyklé.
,,Jsem ještě u našich, kde jsi ty?"
,,Jedu tam." řekla
,,A kde jsi?"
,,Na tom nezáleží, jedu pro tebe."
,,Nemám nic na sebe, ani jsem si nevybalila věci."
,,S tím jsem počítala, jedu tam." rychle odpověděla a vytípla to.
Celých pět minut jsem strávila tím, že jsem se dívala z okna jestli už Zoe nepřijela.
Po těch pěti minutách přijela v malém, černém autě, vystoupila, otevřela kufr, vyndala z něj nějaké velké plné tašky, a vydala se k dveřím domu mých rodičů. Rychle jsem jí otevřela. ,,Ahoj, nemáme moc čas." pronesla, a rychle se prorvala dovnitř.
,,Vždyť je teprve osm."
,,Půl devátý, zlato."
,,To začíná takhle brzy?"
,,Hádej."
,,Máš ty šaty?"
Ušklíbla se. ,,Myslíš si, že bych zapomněla?"
Pouze jsem si oddechla. Nečekala jsem, že bude taková.
Rychle jsem se převlékla do šatů, které nevypadaly moc špatně - ale ani moc dobře. Ale nevadilo mi to, pořád lepší než nic.
,,Seknou ti."
,,Díky, a teď už jedeme?"
,,Nepospíchej tak." řekla, ušklíbla se, ale pořád se upřeně dívala na mojí postavu.
,,Cože? Já jsem ta co pospíchá?"
,,Hlavně se neuraž," oddechla si ,,jedeme."

Dorazili jsme tam asi včas. Bylo tam opravdu hodně lidí. Vtipné bylo to, že tam lidé byli hlavně v plavkách, ale pár jedinců tam bylo i ve společenském úboru. Když jsme si se Zoe sedli na takovou menší lavičku, přišel za námi nějaký mladý kluk s nějakýma holkama. Zoe se zvedla, a začala se líbat s tím klukem. Ty holky si potichu říkali něco pro sebe. Patřili k těm, co byli v šatech. Když se Zoe přestala líbat s tím klukem, usmála se, a představila nás. ,,Melisso, tohle je Conor," a ukázala na kluka, se kterým se líbala ,,tohle je Janet," kývla hlavou na brunetku, která se na mě usmála ,,a nakonec tady je Christa." řekla znuděným hlasem, aniž by se na tu poslední blonďatou holku co tam stála podívala. Ta holka na mě mávla rukou a usmála se. ,,Jak jste si asi všimli, tohle je Melissa." řekla asi minutu potom.
,,Ahoj." řekla jsem nervózním hlasem, aniž by to někdo poznal.
Najednou přišla Christa blíž, natáhla ruku a svolala: ,,Na tuhle noc nezapomeneme." a podávala nám po jednom nějaké drogy. Chtěla jsem se začít smát, protože bylo asi devět hodin, takže noc byla ještě daleko. Zoe ty drogy odmítla s tím, že se necítí dobře.
,,Jsou nové, patříme mezi první, kdo je kdy vyzkoušel." řekla opět Christa
,,Můžeme tomu věřit?" zeptala se Janet.
,,Myslíš si, že nás to změní v zakletý žáby, nebo co?" zasyčela Christa.
,,Já nechci, dám si jindy." řekl Conor, a přidal se do debaty.
,,Proč ne?" zeptala se hlasitým hlasem Christa?
,,Jestli si nedá moje paní, tak já taky ne." když to dořekl, dal Zoe pusu.
,,Dej si, já tě nezabiju." zašeptala mu Zoe do ucha.
,,Tak jo." odpověděl Conor.
,,A co to vůbec je?" zeptala jsem se.
,,Utopium." řekla Christa.
,,Začneme?" ozvala se Janet.
,,Tři, dva, jedna.. teď!"

Necítila jsme se zdrogovaná, ale ani to mě nemělo žádné následky. Chuť té omamné látky byla divná, nechutnalo to ani jako popel.
Začali jsme poté ,,tancovat" na takovém menším parketu, a přidali jsme se ke skupince lidí.

Asi po pěti minutách to vše začalo.
Najednou jsem uslyšela křik, a ucítila jsem strach. Všichni se rozutekli pryč. Někdo rychle hodil přes palubu gumové ,,čluny", které byly asi na ozdobu. Vykašlala jsem se na ostatní, a aniž bych věděla co se děje, utíkala jsem na místo, kam hodili ,,čluny". Rychle jsem skočila přes palubu, a doplavala jsem k ,,člunu." Byl tam nějaký kluk, který mě pustil vedle sebe. Začínalo se mi dělat špatně.
,,Nevíš co se stalo?" zeptala jsem se ho, a snažila jsem se rukama pádlovat pryč.
,,Někdo tam běhal, a zabíjel ostatní.." řekl a zarazil se.
,,Cože?!" vykřikla jsem.
,,Bylo jich víc, vrhli se po nějaký holce."
,,..."
,,Slyšíš ty výkřiky, ne?"
Vzápětí se něco stalo. Necítila jsem vůbec nic. Vrhla jsem se po tom klukovi, a snažila jsem se ho sníst. Cítila jsem něco zvláštního. Něco krásného, co jsem musela mít. To bylo jediné co jsem vnímala - pach té věci, pro kterou bych zabíjela, což se také stalo.
Ten kluk se mě snažil odstrčit, dával mi pěstí do hlavy, kopal mě a říkal mi něco ve smyslu ,,Co to kurva děláš?!". Ale mně to bylo jedno, nevnímala jsem ho. Šla jsem za tou věcí, která tak voněla..
Nehtama jsem mu trhala kůži, od nosu až po celou lebku, kde kůže nešla skoro odtrhnout. Zabila jsem ho rozdrápáním krku, ze kterého mu stříkala krev, jako kdyby jsem mu odsekla hlavu velkým, tenkým mečem. Zničila jsem mu lebku, což bylo až nadpřirozeně jednoduché - a našla jsem to, co jsem hledala. Rukama špinavýma od krve, jsem mu ,,vytrhla" mozek z hlavy. Vážil více než jedno kilo. Nebyl slizký, jak lidé říkají.
Zakousla jsem se. Nechutnalo to dobře, ale ani špatně. Nemělo to moc chuť, chutnalo to jako kov s krví. Ale stejně jsem to pořád jedla. Nemohla jsem přestat, ale už jsem začínala pomalu ovládat moje tělo. Když jsem přestala jíst, uvědomila jsem si co se stalo. Rychle jsem toho kluka hodila do moře, mozek jsem si pro jistotu nechala vedle sebe, a snažila jsem se usnout na ,,člunu" v kaluži krve. Zmocnil se mě strach a úzkost. Zavřela jsem oči a čekala jsem, co se bude dít dál.