Susný křovik ze susných křovin susu, aneb nejvíc ultra epická fanfikce vůbec 🙏

11.

,,Dávej pozor!" ozval se Matyášův hlas, a hned po něm i zapraskání suchých větví, které bylo zapříčiněno prudkým pádem Křovíka. ,,Jsem ti přece říkal, že touhletou cestou už bysme jít neměli, protože je úplně debilní."
,,Bychom, né bysme" zasténal Křovik, a pomalu se začal zvedat, aby si mohl narovnat zlomené klouby.
,,Šak odkdy seš češtinář, debile. Počkej chvilu, pomôžem ti na nohy."
Šak odkdy seš Slovák, debile, pomyslel si v duchu Křovík. Nahlas však nic neřekl, neboť mu na to nezbývaly síly, a navíc se bál Matyášovy potenciálně agresivní reakce.
Matyáš se (jakožto správný skaut) dostal obratně a bez problému až ke Křovíkovi, a natáhl k němu svou silnou, mužnou ruku.
Během této kratičké, ale přesto magické chvíle se jejich pohledy střetly.
Křovik v tom okamžiku nevnímal nic jiného, než Matyáše, a jeho sebejistý, lehce posměšný pohled. V jeho očích se však zableskl i náznak starostlivosti, díky čemuž se Křovík cítil chtěně, což ho naplnilo pocitem štěstí a oddanosti. V Matyášových duhovkách se odrážely paprsky vycházejícího slunce, a tak měl ještě působivější jiskru v očích než obvykle.
Křovík po několika málo sekundách, co se zdály jako věčnost, odhodlaně přijal ruku svého dobrého přítele, kterého měl i přes jeho výbušnou povahu opravdu rád, byť si to nechtěl přiznat.

Dvě dlaně se spojily v jeden nádherný celek, a Křovíkovi v tu chvíli projel celým tělem pocit podobný elektrickému výboji. Připadal si jako v nebi, a sám to nechápal. Pořád si připadal trochu provinile vůči Michalovi, ale příjemné pocity vyvolané Matyášovou přítomností v něm tyto výčitky utlumily téměř na minimum. Opět se nacházel ve víru emocí, avšak nyní mezi nimi převládal hněv. Začal se v duchu zlobit na Michala a vyčítat mu jeho přístup. Není to přece moje chyba, že hledám útěchu jinde. Michal mě v podstatě naprosto odignoroval. Nemám důvod se cítit provinile.
Po chvilce přemýšlení nad osobou, kterou sice miloval, ale tak moc mu ublížila, se rozhodl naprosto oddat tomu úžasnému pocitu držet Matyášovu dlaň v té své.
Během Křovikova autistického dumání, kdy na chvíli přestal vnímat okolní svět, se spolu přesunuli o pár set metrů dál, aniž by Matyáš pustil jeho ruku.
Když si tuto skutečnost Křovík uvědomil, ihned se Matyáše pustil, a začal rychle mumlat něco, co se zdánlivě podobalo omluvě.
,,Ty debile, to seš teplej, nebo co?" se smíchem na to odvětil Matyáš, aniž by si uvědomoval, jak blízko je pravdě.
Křovík se najednou probral z tranzu, přestal mumlat, a po krátké chvilce ze sebe tiše, téměř neslyšně vydal seriózním tónem: ,,Je to tak, děkujeme."

Pokračování příště

(Omlouvám se za všechny pravopisné či gramatické chyby, hlavně Danči. Bylo to psáno velmi narychlo, proto prosím tuto část omluvte, děkujeme. Alespoň narozdíl od Křovíka jednou za čas i něco napíšu, byť kvalita těchto textů bývá přinejmenším diskutabilní, lol)