Šťastné a veselé, detektive Lee

Ulici osvětlovala blikající světla modrých a rudých odstínů, vrhala stíny na zamračené tváře. Nebe bylo zakryto šedivými mraky, zima se vkrádala přes kabáty až pod kůži, barvila tváře a kousala do uší.

"Den jako stvořený pro vraždu, no ne?"

Pihatý muž s úzkým obličejem si odtáhl cigaretu od rtů, líně vyfoukl obláček zapáchajícího kouře do vzduchu, kde se spolu s párou srážející se z jeho dechu vlnil kamsi vzhůru, stoupající k oněm pochmurným mračnům. "Ani mi o tom nepovídej."

"Upřímně bych byl raději doma s Jisungem," zívl vedle něj jeho kolega v hnědém kabátě. "Není na takovéhle věci nějak brzy?"

"Já se jen snažil vnést trochu záře do dnešního rána," zamumlal první z nich.

Cigareta dopadla na zem, podrážka lesklých, černých bot se postarala o zánik její jiskry. "Vzdej to, Chan hyung. Dnes na to nikdo z nás nemá náladu. Jsou Vánoce."

Chan tedy dal na jeho radu a obrátil se zpět k třetímu členovi jejich skupinky. "Co že jsi tu vůbec sám, Minho? Jisung má dnes volno?"

Tázaný pokrčil rameny. "Nezavolali ho."

"To je zvláštní... Nepracuje přeci s Changbinem? Toho jsem tu už viděl..."

"Taky jsme se divili."

Chan pokrčil rameny. "Asi to bude mít svůj důvod. A když už jsi tedy konečně dokouřil," věnoval nejmladšímu z jejich trojice vyčítavý pohled, "můžeme jít dovnitř?"

Nasadili si rukavice a vstoupili do domu obklopeného lidmi v policejních uniformách.

"Tak co, Changbine? Jak to vypadá?" zeptal se Chan, jakmile spatřil svého kolegu v bílém plášti. Zastavil se vedle jeho dřepící postavy, rozhlédl se okolo a nakonec sklopil hlavu k tomu, čemu se patolog věnoval - mrtvole.

"Vypadá to na uškrcení - tímhle," pozvedl sáček s řetězem pestrobarevných vánočních světýlek uvnitř. "Ale má i otevřenou ránu na hlavě a pohmožděniny po celém těle - bojoval."

"Vypadá hrozně mladě," broukl hluboký hlas. "Kolik mu bylo?"

"Údajně by měl být dvacet šest let starý. Jmenoval se Yang Jeongin."

"Přijde mi, jako kdybych to jméno už někde slyšel," zamyslel se Minho. "Ale to už bude asi jenom těmi předchozími případy," odmávl to. "Co prostředí, ze kterého pocházel? Vypadá to, že peněz měl dost."

"Tamhle jeho rodiče říkali, že tomu tak vždy nebylo. Prý mu v jeho dětství nemohli moc dovolit, ale pak napsal jednu úspěšnou knihu a už to šlo jako po másle."

"Tak proto ho znám!" Minho vítězoslavně luskl prsty. "Jisung teď čte jeho nejnovější román."

"Kde vůbec je?"

Changbin dostal stejnou odpověď jako ostatní před chvílí. "Zvláštní," podrbal se ve vlasech, než vstal od chladného těla. "Zemřel v noci mezi jedenáctou a druhou hodinou," dodal ještě.

"Díky, Bine."

"Není za co. Doslova je to moje práce," usmál se nízký muž, mávl nad tím rukou. "Jak jsem říkal, jeho rodiče jsou tamhle."

Moc informací od nich však nedostali.

"Jeongin byl tak hodný a oblíbený. Nemám ponětí, kde by mohl vzít nějakého nepřítele, co by jej takhle nesnášel. O tom by se nám snad zmínil."

"Je to zvláštní. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval, byl prostě... prostě obyčejný, skromný Jeongin, co rád píše své knihy."

Takové a podobné odpovědi byly vším, co získali.