Zapomenuté město

Život nyní

Byl pátek, lidé tu již nežili, démoni je totiž vyhnali aby se nemohlo stát, že by amulet vzali a zpět je uvěznili. Zkrátka normální den, ale to jen do chvíle než jsem uslyšel koně. Nejdříve jsem si myslel, že se mi to jenom zdá, ale po chvíli jsem mezi mlhou zahlédl osobu, jdoucí mým směrem. Poznal jsem, že to byla dáma. Nevěděl jsem, co očekávat, a tak jsem se schoval, aby mě nešlo vidět. Pozoroval jsem ji, a když se přiblížila, viděl jsem, že je opravdu nádherná. Sedla si ke kraji gejzíru tak,aby měla nohy ve vodě. To ještě nevěděla, co se stane...

Po chvilce sezení ji totiž Allmather stáhl do vody celou, zjevně si myslel, že chce vzít amulet. Už to vypadalo, že ji utopí, když tu jsem skočil za ní. Ani jsem nevěděl co dělám, ale něco mi zkrátka říkalo, ať to udělám. Po chvíli soupeření, se mi podařilo ji vytáhnout. Jediné, v co jsem v tu chvíli doufal, bylo aby zalapala po dechu. A tak se i stalo, za pár sekund začala dýchat. První slova, co z ní vypadly, bylo:

,,Kdo jste, a co se mi to právě stalo?!"

Chvíli jsem přemýšlel, jestli jí mám říci pravdu, ale rozhodl jsem se, že jí to prostě povím. Vyprávěl jsem o démonech, staré barabizně a o tom, proč se málem utopila. Zjevně nevěděla co říct. Nastalo trapné ticho.

,,Já jsem Ria." vypadlo z ní. Nebyl jsem zvyklý na podobné situace, tak jsem pouze přikývl. ,,A jak se jmenuješ ty?" vyzvídala.

Vzpomněl jsem si, že jsem při vypravování zapomněl zmínit mé jméno. ,,Josh..Josh Orton." odpověděl jsem. ,,Jak ses tady vůbec dostala?"

,,Cestuji po světě, a tohle místo vypadalo zajímavě." s malým úsměvem odpověděla.

,,Tak to tě to tady muselo zklamat."

Zachichotala se a klidným hlasem mi vysvětlila, že pátrá po dobrodružství, a tohle bylo, nebo spíše je, jedno z největších co kdy zažila. Já bych v tom moc velké dobrodružství asi neviděl, vzhledem k tomu, že jí Allmather málem utopil, ale ona na to zjevně měla jiný názor.

,,Tak to tě s radostí doprovodím z tohoto dobrodružství ven." pověděl jsem vtipným tónem, a čekal jsem, že bude souhlasit.

,,Nejsem si jistá, jestli chci jen tak odejít." řekla mi.

,,Jak to myslíš? Proč by ses chtěla zdržet zrovna tady?" trochu jsem nechápal, proč by to dělala.

,,Vyprávěl jsi mi, že jsi spolu s Allmatherem zakletý, nemohu vás tady jen tak nechat."

,,Jestli to mám chápat, jako pomoc o normální život, tak tě musím zklamat.. Démoni nás zakleli, a my se z toho jen tak nedostaneme." posmutněle jsem odvětil.

,,Vždy je cesta ven." namítala Ria.

,,Bohužel tentokrát není." doufal jsem že to pochopí, a nebude pokračovat, v něčem co by nemohlo vyjít.

,,Jak můžeš vědět že není, když ses o to nikdy nepokusil?" znovu namítala.

,,Zakleli nás démoni, které jsem vypustil ze skříně, pomocí amuletu. Možná to zní jako pohádka, ale to neznamená, že to není realita. Tohle není o králi, který nás poslal do žaláře, ze kterého bychom se dříve či později dostali, tohle je o démonech, kteří nás prokleli, a vzhledem k tomu, že vzali Allmatherovu hůlku, a on pravděpodobně už zapomněl většinu kouzel, nemáme šanci se dostat pryč." trochu jsem zvážněl, aby pochopila vážnost situace.

,,Počkej, ty mi chceš říct, že stačí vzít tu hůlku, říct nějaké zaklínadlo, a budete volní?!"

Nečekal jsem, že by to byla pravda, ale když jsem se zamyslel, tak mi došlo, že to zas tak špatný nápad není.. ,,Technicky ano, ale jen tak by to nešlo."

,,A jak teda?"

,,Mám pocit, že Allmatherovu hůlku mají někde schovanou, a byla by navíc potřeba kniha kouzel, abychom zjistili, jak kouzlo které bychom potřebovali, bude znít."

,,Proč jste pro to teda nešli už dávno?"

,,Nemůžeme, jsme tady připoutání."

,,Vždyť tady žádné pouta nevidím."

,,Nejsme připoutání pouty, ale neviditelným kruhem, ze kterého nemůžeme vyjít." zvedl jsem se a ušel zhruba 10 kroků, aby to Ria pochopila. ,,Už chápeš?"

,,Jistě," odpověděla sebevědomě ,,to znamená, že budu já ta, která pro ty věci půjde."

Doufal jsem, že si dělá srandu, ale pochopil jsem, že to tak nemyslí. ,,To teda ne, nemíním tady sedět a čekat, až za mnou přijde někdo z démonů, a řeknou mi, že si k obědu dali nějakou holku, co viděli krást hůlku a knihu kouzel."

,,Ale prosimtě, umím být nenápadná, ani si mě nevšimnou..."

Nedokázal jsem ani pomyslet na to, že by tam opravdu šla. ,,Prostě nikam nepůjdeš."

,,Pozdě."

Ani jsem si nevšiml, že během mojí odpovědi docouvala za okraj kruhu, za který se nedostanu. ,,Hej!" vykřikl jsem.

,,Takže...buď mi teď řekneš, jak se dostat k té hůlce a knize, nebo -jak jsi sám řekl- uslyšíš o tom, že mě někdo z démonů měl na oběd."

,,Na to zapomeň, okamžitě se vrať zpátky!"

,,Nemáš jak mě donutit." s vysmátým obličejem odpověděla.

,,Notak, opravdu nechci aby se ti něco stalo." doufal jsem že se prostě vrátí, a nebude dělat hlouposti.

,,Ne," řekla sebejistě ,,prostě mi řekni kde to najdu a hned budu zpět."

Bál jsem se, že jestli ještě chvilku budu protestovat, opravdu odejde, a tak jsem jí teda řekl, co jsem věděl. ,,Dobře.. vím, že hůlku budou mít schovanou v trezoru, v domě uprostřed města. Je to dům hlavního z démonů."

,,Dobře, takže si teď udělám výlet do města."

,,Tak rychle zase ne, musíme probrat strategii, abychom se ujistili, že tě nikdo neuvidí."