"Sakra, já nechtěla koukat na pět dílů," oči mi sjeli na čas na displeji mobilu. Hmm, tak aspoň to ještě stihnu, když se začnu chystat hned. Rychle jsem najela na YouTube a pustila summer songs 2012, i když je teď listopad, summer songy jsou jedna z nejlepších věcí, a to hlavně ty kolem roku 2k12. Vyskočila jsem z postele a ze skříně vyhrabala černé uplé rifle s odrbanými nohavicemi a vysokým pasem k tomu jsem na sebe natáhla obyč černé tílko a přes to přetáhla vínový svetr. Sedla jsem si ke stolu a přitáhla si po stole blíž k sobě zrcátko spolu s malováním. Nanesla jsem jen lehký make-up, který v mém případě zahrnoval jen příjemný krém na obličej, korektor, pudr, řasenku a lesk na rty. Hned jak bylo dílo hotové, vzala jsem do ruky hřeben a rozčesala si svoje vlasy. Chvilku jsem jen koukala na svůj odraz v zrcadle a přemýšlela co si učešu. No, na nápady jsem zapomněla hned po zvuku zvonku ozývajícího se z přízemí od vchodových dveří, který oznamoval příchod Kamči. "Už běžím," křikla jsem za běhu ze schodů směrem ke dveřím. Vzala jsem za kliku a přede mnou stála dívka středně vysoké postavy o něco málo vyšší než já. "Ahoj," usmála se na mě zářivě má kamarádka a obejmula mne na pozdrav.
Andy v Pardubicích bydlí, takže na nás počká u stadionu. S Kami jsme si celou cestu povídali, dlouho jsme se neviděli. "Kami?" otočila jsem se na ní s otázkou, "kdo všechno tam teda hraje od tebe ze třídy." "No, je tam Olí, ten bude mít číslo 20. Pak je tam David, toho známe ze základky už a ten má číslo 09, myslím? Ještě Vojta a Maty, to jso bráchové, Vojta má 53 a Maty 35. To je všechno, ještě ti je ukážu až tam budem," usměje se na mě, protože ví, že už jsem první jméno stihla úspěšně zapomenout. Dojeli jsme na místo a měli jsme ještě patnáct minut. Před stadionem už stála i Andrejka, která vyhlížela kde jsme, no možná vyhlížela spíše nějakého toho vysokého sportovce, kterého by mohla chytit do svých spárů. Rozešli jsme se k ní a nenápadně si k ní stoupli tak aby nás neviděla. "Koho hledáš?" zeptala se jí Kamča zblízka. Andy jen nadskočila: "No samozřejmě hledám vás. Koho jiného?" Začali jsme se smát, všechny jsme věděli, že NÁS rozhodně nevyhlížela. "Jdeme," zavelela Kami, a tak jsme šly. Je jediná, kdo tu už byl, i přesto že Andy tady bydlí, nikdy nebyla na basketbalu. Vešli jsme do haly a našli si místa k sezení. Netrvalo to dlouho a na hřiště naběhli dva týmy, domácí Pardubice v bílých dresech s červenými doplňky a hosté, kterými byli hráči z Kolína. Ti měli na sobě dresy modrobílé barvy. I přesto že na basketu jsem poprvé a opravdu jsem sem přišla kvůli té hře, nemohla jsem si odpustit menší prozkoumání kluků z obou týmů. Musím říct, že tady bych si určitě vybrala, a to v obou týmech. "Jaké jsou vlastně základní pravidla?" otočila jsem se na holky. Obě jen pokrčily rameny a znovu přesměrovali pozornost k hřišti, kde už se začalo hrát. Já jsem ale chtěla hře aspoň trochu rozumět, takže jsem si na mobilu rychle našla pravidla hry. V půlce hry to bylo 28 a 26, kdy vedli Pardubice. Už jsem to začínala chápat. Pomaličku, ale jistě. Bedlivě jsem sledovala hru a snažila se pohledem dostrčit míč do koše soupeřů. Bohužel Kolín v druhé půlce zabral, a tak vyhrál 87 a 82. "Škoda že to nedotáhli ještě," prohodila jsem, když jsme ještě seděli a tými se spolu loučili. "Joo, už to vypadalo dobře, ale tak tady to tak je no..." odvětila Kamil, "počkáme tu ještě až všichni odejdou, abychom se jen rozloučila s kluky, nevadí?" "Ne, úplně v pohodě," odvětila Andy a já jen souhlasně kývla. Oči jsem měla ale upřené na hřiště, kde si kluci podávali ruce. Naším směrem kouká jeden klučina z Kolína. Má krátké vlasy s odbarvenými konečky, ty vlasy jsou perfektně upravené. Je vysoký, nebo tak aspoň z hlediště vypadá. Rozhlédnu se, kolik lidí je ještě kolem, ale zjistím že tu už sedíme skoro jen my tři. Takže se kouká na nás. Vrátím pohled zpět do hřiště, ale zjistím, že tam ten kluk už není. Škoda, byl docela pěkný. Kamča se začala zvedat a šla za kluky z její třídy, já s Andy jí následovala.
