Zlomek okamžiku

Ulice Prahy ten den hýřily euforií a zároveň takovým tím zvláštním, vyrovnaným klidem. Chodníky i cesty, kapoty aut, střechy a kdo ví co ještě, se ukrývaly pod tlustou vrstvou sněhu. Člověku se při pohledu na onu podvečerní magickou scenérii zpomalil proud myšlenek, a přestože teploměry venku ukazovaly sotva nulu, atmosféra Vánoc se uvnitř duše rozrostla ve květinu plodící hřejivost. Do roszvícení vánočních ozdob v každé pražské ulici chyběla bezmála hodina, a pak už doopravdy započne jedno z nejkrásnějších období roku.

Tajaně se potily dlaně, ale ne kvůli blaživé vnitřní květině. Do ramen se jí zarývaly drápy strachu, když s pytlíkem plným trávy v kapse pozorovala blížícího se policejního psovoda. Za normálních okolností psy nadevše milovala, nicméně teď bojovala s potřebou se psa okamžitě zbavit, aby jeho bystrý čenich neodhalil jejich nevinný mládenecký hřích. Stála na místě zády opřená o jednu z mnoha pražských budov, a věděla, že psovod nikam neuhne.

Nebyla sama. Tajanu ze strany popostrčil její klient, a aniž by ji nechal zareagovat, začal si povídat. Z kraje se dívce vůbec nedařilo jeho slova vnímat, dokud její sluch nepochytil zmínku o jednom nově vydávaném seriálu.

„Ty na to taky koukáš?" otočila se k chlapci ve zhruba stejném věku, zády k policajtovi s čtyřnohou bestií.

Vzájemně si v očích četli úzkost kořeněnou adrenalinem. Nikolai, který si myslel, že jejich setkání proběhne jako každé jiné, se těšil, jak si doma ubalí brko, zapálí jej a vypustí veškerý stres – místo toho se mu rosilo čelo ze snahy neuhnout pohledem od Tajaniny tváře. Jen ta působila dojmem bezpečí.

„Jo, koukám," odpověděl, přičemž vycvičený pes letmo očmuchal dívce kotníky, „docela to ujde, ale znám lepší seriály."

„Hm, to asi každej. Taky jsem od nikoho zatím neslyšela, že by zrovna tenhle byl jeho oblíbenej."

Psovod škubnul vodítkem a zvíře pokračovalo v cestě, ďáblův květák nebyl odhalen. Z Tajaniných beder spadla obrovská zátěž v podobě zmařeného mládí. Společně se na sebe usmáli, byl to možná ten nejvítěznější úsměv, jaký město v onen den vidělo. Ne, ani rozjařené dítě pištící radostí z rozbalení vysněného dárku se nemohlo cítit tak výherně.

Tajaniny tváře se zahalily do červeného odstínu. Ve vzpomínkách se na moment ponořila do incidentů, kdy mnohokrát úspěšně utekla před revizory, policisty. Často plivala zákonu přímo mezi oči. Když ale neřádila sama, a někdo stál po jejím boku, euforie se stávala dvakrát tak silnou. Bylo fajn mít ve svých neplechách partnera.

Nikolai se nadechl, aby své dealerce něco pověděl. Pravděpodobně jí chtěl nabídnout, jestli společně nezajdou někam do parku a nesmotají si. Možna měl v úmyslu navrhnout, aby si každý šli po svém. Drhnutí gum auta zastavujícího přímo před nimi jej však zarazilo, a tak raději nakonec nic neřekl. Spíše udiveně pozoroval, jak se dveře od auta svižně rozevírala a z nich vystupoval nesympatický, od prvního pohledu rozčílený muž. Mladík si nakonec dal dvě a dvě dohromady, jakmile ucítil Tajaninu ruku pevně se chytat té jeho. Dívka musela tušit, že onen muž mířil právě k nim, a cítila strach. Nikolaiova ruka pro ni představovala kotvu bezpečí.

Právě se přesunuli z bláta do louže.

„Nasedni si do toho auta," vrčel muž, když obcházel předek vozidla a mířil si to přímo k dívce, „neser mě a nasedni!"

Tajana mohla jen sledovat, jak se jejímu klientovi zatemnělo před očima. Jinak by se se zdravým rozumem nevrhal mezi ni a hulváta, jenž se zmítal ve stavu absolutní nepříčetnosti. Ona už takový stav poznat dokázala, měla totiž praxi.