Paní z devíti světů 🪐 ~ Část první: Maneheim

𝐾𝑎𝑝𝑖𝑡𝑜𝑙𝑎 1.

Nyell Errin upřela oči k západu. Slunce začalo barvit oblohu do oranžova a oblaka se stahovala k západu zalitá žárem posledního svitu dne. Stahovaly se společně se sluncem pod Šikmé hory v dálce. Nyellin pohled se zastavil na obrazci které vytvořil dlouhý mrak lemující mizící obrysy slunce. Vypadal jako pár rukou snažící se dosáhnout jedna na druhou. Sluneční paprsky prostupovaly přes tenké obláčky a budily dojem pomyslného požáru mezi prsty dvou rukou, jež jim brání proplést se jedna o druhé. Když se sluneční opona dotkla vrcholků hor, zalila svým rudým požárem zbytek oblohy. Poslední okamžiky světla se krátily a den pomalu umíral. Slunce ještě chvíli setrvávalo v horoucí neústupnosti, ale pak se ale na druhé straně oblohy objevily první hvězdy se třemi měsíci a i slunce s prsty zanikly za horami. Oranžový žár ustal a i poslední paprsky se ztratily s vycházejícími měsíci. Obloha pomalu ztemněla.

Nyell se odvrátila od oken a zamířila do svých pokojů. Byl to smutný západ slunce, nejsmutnější za mnohá léta. Tak tajuplný a bolestný, ale očekávaný stejně jako smrt. Když přišla do svých komnat, služebné už rozsvítily světla a připravily jí koupel. Zamkla za sebou dveře a klíč položila na stolek pod oknem. Na moment se ještě zahleděla ven, aby uviděla noc, hvězdy a měsíce. Pak se od okna odvrátila s nevysvětlitelným žalem v srdci.
Z vody se kouřilo a na kraji vany byli už přichystány oleje a mýdla. Když se vyslékala z šatů na hrudi ji zastudil přívěšek, co jí dnes daroval ke dni jména její bratr. Byla to zkamenělá růže z Dračího města stará, z doby prvních příchodů Errinů do Měsíční země. Malá, krvavě rudá růže vypadala, jako by se na ní zub uplynulého času vůbec nepodepsal. Její okvětní lístky byly stále tak svěží jako lístky každé jiné růže, ačkoli byla o tisícovky let starší než sama Nyella.

Ponořila se po krk do horké vody. Celý den dnes strávila na nohou, spousty hostů, gratulace, nudné bontony...vyslechla si dnes tolik slov a tolik jich dnes vyslovila sama, až ji z toho bolela hlava. Hluk, pití a tanec zabraly celý jeden večer a ona byla ráda , že se teď konečně mohla umýt a lehnout si do postele.
Umyla si tvář a mokrou houbou si přejížděla po bílých zádech. Cítila, jak z ní horká voda smývá celou zátěž namáhavého dne.
Pocit čistoty a nerušenosti se jí vléval do každičké části těla. Na chvíli zavřela oči a zaposlouchala se do hlasů přicházejících zdola ze zahrad. Zpěv a hlahol se dlouze rozpínaly tichem noci a Nya si matně vzpomínala na slova písničky, kterou veselá společnost v zahradách zrovna prozpěvovala. Znala je už jako malá, zpívala jí je matka a později i její stará chůva, pak ale text mnohá léta neslyšela ani jedinkrát.
Její slova byla krutá, avšak i v tom viděla Nyella druh krásy.

Devět rytířů do boje jde,
podivná záře se za nimi pne.
Temná a žhnoucí, jak z špatného snu
Je zář jak z hrubého lnu.

Sami jdou sami
pod temnou oblohou
už nikdo nezbyl
jen oni do boje jdou

A když krve potoky se lily
přišli oni
do země kde tři měsíce svitly.

Dál už nezpívali, jejich zpěv přerušil něčí křik a slova písně zanikla v hádce. Nyu přešel nostalgický pocit z krásy té dávné melodie. Otevřela oči a sáhla po osušce.

A padli jako bojovníci
s dalšími muži tisíci
v kruté bitvě zhynuli chrabří
a od těch dob už nejsou žádní tací.

Dozpívala sama poslední sloku. Ta píseň pocházela z dob, které si už nikdo nepamatoval. A její slova byla tak temná a smutná. Stará chůva Nyell vždycky tvrdila, že jsou její slova nepravdivá a že si je vymyslel nešťastný žebrák, co každému na potkání vyprávěl povídačky o ukrutnostech světa. Nyell si ale byla jistá, že je píseň nelže ani v jediném slůvku a že hroby statečných rytířů jsou ukryty hluboko v temných brázdách Hladových hor. Tam se tehdy utkali poprvé temní elfové s lidi a polobohy Erriny. Pověsti praví, že tam zhynulo rukou Temných nejvíc chrabrých rytířů a statečných bojovníků. A však o tajuplných Devíti rytířích neříkali nic žádné svitky, ani knihy.