Jednoho rána, vyrážel Ota do práce tak jako každý den. ,,Emi, tak já už jdu do práce." zahlaholil Ota po snídani na Emílii. ,,Jasně, užij si to. Já za chvilku taky vyrazím." ,,Jmenuj mi jednoho člověka, který si to v práci užívá. V práci jde o to hlavně to přežít a vydělávat peníze. Ahoj." vyštěkl na ní Ota a zabouchl dveřmi. Poslední dobou to s ním takhle bylo pořád. Já vím, asi si říkáte proč s ním Emílie pořád je, ale ona doufala a věřila, že tam někde, hluboko uvnitř , je ten muž do kterého se zamilovala. Emílie si povzdychla a odešla do práce. Už na to byla zvyklá. Jenže to ještě nevěděla, co ji ten den čeká. Ota v práci stěhoval gauč, což by nebylo tak neobvyklé, ale když šel pro lampu, tak si nakopl palec. A to byla tragédie. ,,Bolku, pojd sem!" zařval hystericky Ota. Bolek, který se lekl co se stalo, přeběhl rychle z pokoje do pokoje. ,,Co se stalo??" ,,Nejspíš jsem si zlomil palec. Volej záchranku. Rychle než upadne!!" zařval na Bolka Ota. Bolek by se každému jinému zasmál, ale Ota byl šéf, a tak tu záchranku zavolal. Aspon mám dobrou historku k pivu, pomyslel si Bolek. Když záchranka přijela , přiběhli doktoři rychle k Otovi. ,,Tady jsem!!" ozval se Ota. Po prohlídce, která trvala zhruba pět vteřin, zněl verdikt jasně. ,,Nakopnutý palec!!" Ted už se Bolek neubránil smíchu. ,,Ne, to jste se museli splést, mě to strašně bolí." ,,Ne, nespletli jsme se a budte rád, že vám nedáme zaplatit zbytečný výjezd!!" vykřikl na Otu záchranář. Nakonec Ota s pomocí Bolka záchranáře přesvědčil, aby mu ten palec aspon zavázali. Poté co záchranka odjela, poprosil Ota Bolka at zavolá Emílii. Jelikož už byla Emílie zvyklá na to , že jí Bolek volá kdykoliv se Otovi něco stane, tak ani ted ji to nepřekvapilo. Problém byl v tom, že musela ještě odučit tři hodiny. Naštěstí jí kolegyně nabídla , že to za ní vezme, a tak Emílie vyrazila. I když věděla, že je to jen nakopnutý palec, pospíchala za Otou. Milovala ho, i když si čím dál tím více uvědomovala, že takhle to dál nejde. ,,Už jsem tady!" řekla udýchaně Emílie a vběhla do pokoje. ,,No konečně, kde jsi tak dlouho? Jsi si určitě ještě zašla na kafe!!" začal řvát na Emílii Ota. Bolek se raději vyklidil z pokoje. ,,Oto, na žádném kafi jsem nebyla. Měla jsem před sebou ještě tři hodiny, musela jsem za sebe sehnat náhradu." řekla odevzdaně Emílie. ,,No jo no. Už pojdme domů." ,,Máš tu auto??" zeptala se Emílie. ,,To mám po tom všem co jsem dnes zažil, ještě řídit?!" ,,No tak, já nemám řidičák." pousmála se Emílie. ,,A jsme u toho, jak dlouho do tebe hučím, at si ho uděláš? Deset možná patnáct let. Ty mě prostě nemůžeš poslechnout. Víš jak by se to ted hodilo?!" vybuchl Ota. ,,Ano, já vím Oto, ale ted už s tím nic neuděláme. Pojdme už do auta, at jsme brzo doma. Ty si lehneš a já ti udělám něco dobrého." navrhla Emílie. Ota uraženě nasedl do auta a odjeli domů. Doma Ota odkulhal do postele, Emílie se šla převléct. Byla zralá na psychiatra. A to s Otou strávila hodinu. Začínalo to být s Otou čím dál tím více horší a neúnosnější. ,,Dal bych si pomerančový cider a domácí pizzu!" zakřičel Ota na Emílii z pokoje. ,, Dobře zlato." zahlaholila a vyrazila do kuchyně. Myšlenky na smysl jejího soužití s Otou se jí ale pořád honily hlavou. Mezitím si Ota vytiskl citát, který našel na internetu a nalepil si ho na postel. Citát zněl takto: Utrpením si procházíš vždy sám. Nejspíš vám došlo, že to neudělal proto, že by miloval citáty, ale proto, že chtěl být vtipný. Vtip se však nepovedl. Emílie strávila v kuchyni dvě hodiny. Poplakala si. Rozhodla se, že dá vztahu s Otou poslední šanci. Milovala ho. Jenže v takovémhle vztahu nemohla vydržet dlouho. Naservírovala Otovi hezky jídlo na talíř, nasadila úsměv a šla za ním. První co však v pokoji uviděla, byl Otův citát. To byla ta pověstná poslední kapka. ,,A dost!!!" vykřikla Emílie. ,,Proč tak řveš? To se snažíš o to, abych ještě přišel o sluch?!" odvětil Ota. Emílie naštvaně odkráčela do kuchyně. Pizzu vyhodila do koše, cider vylila do záchodu. Ota to všechno s úžasem sledoval. ,,Můžeš mi říct, co děláš??" zeptal se zaražený Ota. ,,Dělám velké životní rozhodnutí!!" ,,Jaké? Jakože odted budeme jídlo jíst z koše a pití pít ze záchodu?!" zasmál se Ota. ,,Ne jakože odted si budeš vařit, prát, uklízet a starat se o sebe sám!" ,,Počkej, jak to myslíš?" ,,Tak, jak to říkám. Končím tady, končím v tomhle bytě, končím s tebou." ,,Ty si chceš dát pauzu, po dvaceti letech manželství??" šokovaně se zeptal Ota. ,,Ne, já si chci dát rozvod po dvaceti letech manželství!" ,,Cože, ale proč? Pro zábavu? Jakože hahaha, aby byla sranda, tak se rozvedu?" ,,Pro zábavu to rozhodně není. Nebylo to žádné hahaha srandovní rozhodnutí. O tomhle přemýšlím už poslední rok. Od té doby co se ti zhoršila ta tvoje hypochondrie a je to s tebou čím dál tím více nesnesitelné!!" ,,Rok?? Tak když už o tom přemýšlíš rok, proč si to neudělala? Proč až ted?" ,,Protože jsem našemu manželství chtěla dát ještě šanci. Ale dnešek byla prostě poslední kapka." ,,Emi, ale já tě miluju!" Ted už Emílie neudržela slzy. ,,Oto, já tě taky miluju. Jenže takhle to dál nejde. Já jsem našemu vztahu dala všechno. Vzdala jsem se šance, že kdy budu mít děti. Zatímco ty mě máš posledních pár let jenom jako služku!" ,,Já se změním, neboj se. Dej nám ještě šanci?!" ,,Jenže ty se nezměníš a oba to moc dobře víme. Věř mi, že vzít si tě bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Za nic na světě bych ho nevyměnila. Jenže každá kapitola našeho života jednou končí." Zbytek večera Ota s Emílii strávili vzpomínáním na společný život.
O rok později Emílie s Otou měli docela klidný rozvod. Jednoho dne však Ota špatně došlápl a spadl ze schodů. Skončil v nemocnici se zlomenou nohou a zlomenými žebry. Poprosil Bolka aby zavolal Emílii, ale tentokrát mu to už nezvedla. Ota skončil sám v nemocnici na lůžku. Tentokrát už byl ale opravdu sám.
Tak a to byl byl konec první povídky. Doufám, že se vám líbila. Dejte vědět v komentářích. Nevím, kdy vyjdou informace k druhé povídce, potřebuju si to v hlavě pořádně promyslet. Ale nebojte se nebude to trvat dlouho. Mezitím si užijte první povídku. Vaše emi
