Rozhodnutí [Shingeki no Kyojin]

Rozhodnutí

Slunce pomalu mizelo za obzorem a já se unaveně opřel o židli a křečovitě se protáhl. Dneska jsem byl ve škole nějak moc dlouho. To mi ty úkoly zabraly tolik času? Ale nevadí, aspoň se doma budu moct věnovat tréninku a snění o něm...

Jsem otaku a ještě ke všemu gay. Nemyslím si, že je to poměrně překvapivá kombinace, ale ve svém okolí to nesmím moc dávat najevo, protože to pak se mnou nejlíp nedopadne. No, i když šikanu bych dokázal snést, dokonce bych se dokázal postavit těm ničemům, kteří by mi chtěli nakopat prdel, ale stejně by se to značně odrazilo na mé pověsti.

Všichni mě znali jako Erena Jaegera, kapitána fotbalového družstva, který byl ochotný přijít prakticky komukoli na pomoc. Ve škole jsem měl hodně přátel, ale nejvíc jsem se přátelil s Arminem a Mikasou, kteří byli zároveň jediní, kdo věděl o mé orientaci a lásce k mangám a anime. Byl jsem ke všemu rád, že to brali naprosto v pohodě a já mezi nimi mohl být sám sebou. Nemusel jsem se přetvařovat, na někoho si hrát. Vždycky tu pro mě byli.

Procházel jsem se jednou rušnou ulicí Tokya, kde nehledě na to, že se stmívalo, bylo stále hodně lidí, ale v tu chvíli jsem si jich moc nevšímal. Byl jsem nějak zabraný do přemýšlení, kdy asi vyjde pokračování mé oblíbené mangy, kde byl hrdina lidstva a zároveň ideál mých mokrých snů – Levi heichou. Na internetových stránkách stále nic nehlásili. Byl jsem netrpělivý, ale musel jsem to skrývat a ze zvyku se mi to dařilo.

„Hej, slyšela jsi?! Dneska o Levim vydali novou doujinshi!"

Prudce jsem se zastavil u vitríny, abych mohl dvě studentky v uniformě severní školy pár kroků ode mě odposlouchat.

„Cože? Fakt?! Tu musím nutně mít!" pronesla rozzářeně a radostně druhá dívka a poskočila na místě.

„Klidně ti jí půjčím, už jsem si ji stihla ve vlaku přečíst."

Koutkem oka jsem si prohlédl malou knihu, kterou dívka podávala své kamarádce. Nepostřehl jsem jméno mangaky, ale obal jsem si zapamatoval.

„Ten obal! Tuhle mangaku miluju! Tos sehnala v tom velkém obchodním domu na konci ulice, že?" zeptala se druhá dívka té první a ona přikývla. Teď jsem měl jasno, že se ještě zastavím v knihkupectví.

Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Na poličce už zbyly jen tři poslední mangy, takže jsem rychle jednu popadl a málem jsem zakňučel radostí. Nejen že to byla yaoi dj, ale ještě k tomu byla od mé nejoblíbenější mangaky! Bože, dneska je jeden z těch nejlepších dnů v mém životě!

Nemeškal jsem a zamířil ke kase, kde jsem si bez rozpaků knihu koupil a s potěšeným výrazem ve tváři vyšel z knihkupectví.

V tu chvíli se mi na chvíli zdálo, že jsem postřehl jednu známou postavu mizející v davu. Postavu, která mi tak připomínala jeho.

Nejspíš jsem ale byl nějak moc unavený a už jsem si myslel, že Levi existuje (i když by to bylo naprosto Boží), ovšem on byl bohužel jen 2D nakreslená a vymyšlená postava. Ještě chvíli jsem tam stál a díval se na místo, kde ta známá postava zmizela. Pak jsem ale zamířil ulicí dolů, abych se co nejrychleji dostal domů a mohl si mangu přečíst.

Bydlel jsem sám, jelikož moje máma umřela před několika lety a můj otec pracoval za hranicí a posílal mi pravidelně peníze. Nevěděl o mé zálibě a už vůbec ne o orientaci. Bál jsem se, co by řekl, kdyby se to dozvěděl. Dneska to ale byl jeden z mála dnů, kdy jsem byl doma sám. Obyčejně tu se mnou byli Armin a Mikasa a klidně u mě mohli být měsíc v kuse a já byl jedině rád, protože jsem se necítil sám, zatím co takhle mi ticho tlačilo na ušní bubínky a já si myslel, že mi každou minutu kvůli tomu prasknou.