Christmas Bedtime Stories

Baby It's Cold Outside

Larry

Sedím na posteli v Doncesteru. Můj pokoj když jsem vyrůstal se moc nezměnil. Možná přibylo pár fotek, krabic a knih. Ale jinak zůstal stejný, jako před pěti lety. Tehdy když jsem tu byl naposledy, jsem byl šťastný. Měl jsem spokojenou rodinu, která mě milovala. Začínající kariéru na postu Hemato-Onkologa. Lidé mě zdravily s úctou. Hlavně jsem měl přítele, který mě miloval.
Nyní mne lidé stále zdraví s úctou. Má rodina mě stále miluje a podporuje. Jen jsem zpět zde ve svém dětském pokoji. S krabicemi a zbytkem fotek. Jediné co mi zůstalo po mém příteli.

Jmenoval se Edward. Byl mi oporou po celé dospívání až do teď. Jenže medicína, ani doktoři, ani já nedokážeme vše. Zemřel.
Bouhžel se u něj objevila leukémie.
Jediné co jsem pro něj mohl udělat je dopřát mu ty nejkrásnější chvíle, než se nemoc zhoršila.

Zoufale se rozhlédnu po pokoji. Nemohl jsem zůstat v bytě kde jsem prožil ty nejlepší i nejhorší chvíle. Každý kout, každý milimetr našeho bytu mi Edwarda připomínalo.
Nechci na něj zapomenout, ale zároveň chci.
Dává to smysl?
Opět se do mých očí nahrnou slzy a já se zhroutím. Proč je život nespravedliví?

Dveře v mém pokoji vrznou. Nemám sílu se zvednout a zjistit kdo narušil mé soukromí.
Po chvíli ucítím, jak si mou hlavu někdo pokládá do klína, a jemně mě začne drbkat ve vlasech.
Maminka.

Sedíme takhle dlouho. Slzy mi už došli. Mlčíme.
Není třeba slov.
Její přítomnost mi pomáhá. Necítím se tak sám. Ona a celá má rodina jsou důvod, proč jsem se vrátil do Doncesteru. Potřeboval jsem je. Oni byli důvod abych pokračoval dál ve svém životě. Oni a Edward, který by si nepřál, abych se trápil a něco si udělal.

          ❄️❄️❄️❄️

Probudil jsem se ve své posteli. První ráno kdy se cítím vyspalí. Vstanu, popadnu první čisté oblečení a jdu do své koupelny.
V zrcadle se podívám na svou tvář. Vypadám jako mrtvola. Ale už to není tak hrozné jako týden zpět. Už na sobě vidím znaky člověka. Svléknu se a zalezu do sprchy.
Horký proud vody ve mě probouzí špetku života. Mé myšlenky se soustředí na dnešní den. Musím na nákupy. Za chvíli jsou Vánoce, a já pro rodinu nic nemám. Neměl jsem na to myšlenky. Třeba mi nákupy zlepší náladu. Projdu si městečko, nebyl jsem tu dlouho. Zavzpomínám na staré časy.

Ze sprchy se dostanu po deseti minutách a cítím se lépe. Ještě oholím své strniště. Vyčistím zuby a obléknu se.
V jídelně sedí už celá rodina. Všichni na mne upřou pohled. Jen malá Doris se zvedne a vběhne mi do náruče.

,,Loui!!" zakřičí mi do ucha a její malé ručky se obtočí kolem mých ramen.

I s ní kráčím ke stolu, kde je krásně prostřeno. Mamince vždy záleželo na tom aby naše stolování něják vypadalo. To jsem po ní zdědil. Sice neumím tolik vařit, ale na prostírání si dám vždy záležet.
Usednu i s Doris v náručí ke stolu, na své místo. Leží tu i múj hrneček s písmenem L. Tradice naší rodiny. Každý má hrnek s písmenem svého jména. Jen Daisy a Doris mají u písmena obrázek, aby si nepletli hrnky.

,,Boo, dneska pojedu k našim, nechtěl by jsi jet semnou?" optá se mne opatrně maminka.

,,Nepojedu. Rozhodl jsem se projít si Doncester, a zajít na nákupy. Dlouho jsem tu nebyl." odpovím jí.

Při slově nákupy se mé sestry napřímí. Jistě chtějí jít semnou.

,,Chci jít sám." dodám rychle, než se stačí někdo ozvat.

,,Jsi si jistý? Klidně Ti ty nákupy obstarám." podívá se na mě ustaraně maminka.

Věnuji jí malý úsměv.