Night changes

„Proč mi to děláte?" Zvedla jsem oči a slzy neskrývala. Tichý šum se znásobil, služebnictvo diskrétně mizelo z jídelny a komorník mi věnoval ustaraný pohled. Nesouhlasil s tím, ale nic říct nemohl.
Osaměly jsme.
Vyčkávala jsem, co mi macecha odpoví. Měřila si mě zlostným pohledem, rty semknuté do tenké čárky a podobizna otce za hlavou, se jevila jako jediný světlý bod, na který jsem se mohla zaměřit.
Kdyby tady byl, nestalo by se to. Kdyby tady byl, mohlo by dopadnout všechno jinak. A kdyby tady byla matka, nebyla by tu ona. A já bych nebyla v této situaci. 

„Nejsi tu od toho, abys kladla otázky, má milá." „Ale odpověď si snad zasloužím... Co jsem Vám kdy udělala?" Tiché uchechtnutí se změní v hlasitý smích.
Od malinka mi připomínala tu zlou čarodějnici z pohádky, se kterou žila Sněhurka a teď jsem se nemohla zbavit pocitu, že i tahle část mého života je tou zlou pohádkou. Jediný rozdíl byl, že mě neposílala s hajným do lesa, aby jí přinesl mé srdce. 

„Absolutně netuším, Charlotte, o čem to mluvíš. Hroutíš se, jako kdyby to bylo něco špatného!" „A není? Chcete mě poslat pryč a chcete, abych si vzala jeho...! Víte, kdo to je a jaký je...! Nejde mi o trůn, nechci ho, nechte mne odejít... Zmizím z vašeho života a-" „Dost! Jak jsem řekla, tak bude! Ode dneška za týden, má drahá, se staneš ženou prince Henryho a každá známka odporu bude marná a po zásluze potrestaná, rozumíš?!" „Otec by tohle nechtěl...! Nenutil by mě k tomu!" „Otec tu není!" 

Poslední její větou, veškerá debata končila. Zanechala mě v jídelně a já se ztratila v myšlenkách na několik posledních roků.
Otec zemřel před patnácti lety a celé ty roky jsem věděla, že jsem maceše na obtíž. Nenáviděla mě, i když jsem se snažila být dobrou dcerou. Snažila jsem se najít k ní lásku a i když jsem už jako malá pochopila, že to nepůjde, naučila jsem se nasazovat si masku, kterou jsem ji každý den předváděla.
Naivně jsem si myslela, že v dospělosti se něco změní, ale změnilo se to jen k horšímu. Nenávist už ani neskrývala a jakmile se začalo zvažovat mé panovnictví, byla až šílená. Zlostné výbuchy vzteku, kruté tresty bez důvodu. Několik dlouhých dní bez jídla, kdy mi nenápadně jídlo nosily komorné... Vyhánění do chladných a pak i zimních nocí, kdy jsem se chodila ohřívat do stájí, kde mi služebnictvo nechávalo ukryté v seně teplé oblečení... Několik nocí, strávených ve věži... Našla si sebemenší důvod, aby mě pak mohla potrestat. Hlasitý smích, nevhodné chování na plesech nebo jen hrátky na zahradě s malými dětmi služebnictva... Všechno bylo špatně ale nikdy nebyl opravdu pádný důvod, pro jakýkoliv trest. A teď má přijít další trest v podobě manželství se zlým a krutým princem, ze sousední země. Byl postrachem pro své panství, ale i pro ta okolní. S jeho otcem vedla naše země válku, ve které byl otec smrtelně zraněn a podlehl zraněním jen pár hodin po návratu. Bratr se z války nevrátil, jeho tělo se nenašlo... Alespoň to macecha tvrdila a čím víc jsem nad tím teď přemýšlela, honilo se mi hlavou, zda za válku nemohla macecha. Aby se stala královnou bez šance, že já nebo bratr ji ohrozíme. A teď, najednou si mám vzít našeho nepřítele... Jasné rozhodnutí se objevilo vzápětí, sáhnu si na život. Nemám proč žít, už ne. Ani můj lid, který pod její nadvládou trpí není důvodem proč bojovat. Tuhle válku nemohu vyhrát. 

Bezmoc se začínala mísit se zlostí. 

Dveře něžně zavrzaly, setkala jsem se s očima komorníka. Posadil se vedle mne a pohlédl k obrazu otce.
„Vaševýsosti... Král by s tímto nesouhlasil, jsem si tím jist. Zklamal jsem. Jehoi vás. Když umíral, slíbil jsem mu, že k tomuto nikdy nedojde. Odpusťtemi, má paní." „Za nic nemůžete, Alfréde. Vy ne." „Ne? Budete muset opustitzemi, rodnou zemi, svůj lid... Už tak jí lid nenávidí a teď bude ještě víc.Doufali jsme, všichni, že jakmile dovršíte plnoletosti, předá Vám Korunu ale tose nestalo. Ale pořád tu byla jakási naděje, kterou ona teď zničila." „Nevezmusi prince Henryho... Raději skočím z věže..." Vydechnu a otřu si uslzenétváře. 
„Princezno!" „Ne... Nikdy bych se s tím nesmířila. Nemohu. Jen vás prosím, dnes večer za mnou nechoďte, ano? Budete jen vy vědět, jaká byla pravda. Macecha to zemi podá jinak a já nechci být v očích lidu, který otec tolik miloval, viděna jako zbabělec." Nechala jsem ho u stolu samotného a koridorem služebnictva podél zdí, kdy mi každý jeden z nich věnoval lítostivý pohled, zamířila do své komnaty.