Píseň Stínů - Oneshot

Píseň Stínů

Věnováno Knihomolka_389

 Upozorňuji, že jsem nečetla poslední dva díly Dvorů, takže nevím, jestli tam Azrielovo dětství nebylo popsané jinak. Mně těch pár vět v knize nestačilo, a tak vznikla tahle povídka. Taky bych moc ocenila nějakou zpětnou vazbu, protože je to přeci jenom moje první zveřejněné dílo. Užijte si čtení a hlavně Vánoce.

Dopadl na tu dobře známou kamennou podlahu. Zatínal zuby tak silně, až ho bolela celá čelist. Přitom si opatrně tiskl paže k rychle zvedající se hrudi. Nedokázal nadále zadržovat trhané vzlyky, kterými se pomalu začínal dusit. Ležel tam, schoulený do klubíčka a naříkal jako raněné zvíře. Takovou agónii v životě nezažil, předešlé naschvály a trápení od jeho nevlastních bratrů bledly v porovnání s dnešním dnem, tohle bylo mučení.

Počkali si na něj zrovna když si vychutnával svou hodinu světla, a zatáhli ho do postranní chodby, kam stráže nechodili hlídkovat. ,,Chceme si ověřit jednu naši teorii." Jeden ho popadl, aby mu zabránil v pohybu, pevně mu držel ruce natažené před tělem a přitom mu zacpával pusu, zatímco druhý vytáhl z kapsy lahvičku oleje. Azriel se vzpíral ze všech sil, snažil se vyprostit z bratrova sevření a utéct. ,,Bude to jen takový malý experiment." Odzátkoval nádobu a celým jejím obsahem mu potřísnil předloktí i dlaně. Potom znovu sáhl do kapsy a vylovil z ní malou krabičku zápalek. Kdyby mu nezacpali ústa, křičel by z plných plic. Křičel by, žadonil a prosil. Jen aby to už zkončilo.

Blízko u levého ucha slyšel, jak se jeho věznitel pochechtával a byl celý natěšený až jeho bratr škrtne sirkou. Ten se na Azriela zakřenil a laškovně se zeptal: „Co myslíš, budu mít štěstí?" V očích se mu odrážela dětská zvědavost a očekávání. Škrtl. Hned na poprvé sirka vzplála. Starší se spokojeně usmál. ,,Vidíš, Kotlík mi požehnal. Připravený? Neměj strach, nejspíš to ani nebude bolet." Věděl, že nemá cenu se bránit, a tak jen s ochromující hrůzou hypnotizoval malý plamínek. Uvědomoval si, co ho čeká.

,,Ups, musela mi vyklouznout," řekl s hraným překvapením jeho bratr, když pustil sirku přímo na Azovy nedobrovolně nastavené paže.

Ve vteřině vzplály.

Bolestný výkřik utlumila ruka na jeho ústech. Házel sebou, kopal, křičel, nikdo však nepřicházel. Nejstarší z bratří zaujatě pozoroval plameny a vychutnával si Azrielovu bezmoc. Ten se marně snažil kousnout do bratrovy ruky zakrývající mu pusu. Pokusil se je uhodit, zranit, jenže oni měli na rozdíl od něho výcvik. Do nosu ho uhodil pach seškvařené kůže a v krku se mu nahromadila žluč.

Plameny pohlcovaly čím dál větší plochu jeho paží, až dosáhly k místu, kde ho svíral bratr. Ten polekaně uskočil a mnul si ožehlé prsty. Azriel se svalil na zem a stále křičící přitiskl dlaně ke studené podlaze, ve snaze utlumit svou bolest. Jeho řev uslyšely stráže na druhém konci chodby a za hlasitého rachotu brnění se přihnaly na místo, kde ležel a kde ještě před chvílí stáli jeho nevlastní bratři. Ti se při první známce prozrazení co nejrychleji vypařili. Muži s vytasenými meči překvapeně hleděli na malou postavu pohlcenou ohněm. Křikli na sebe několik pokynů a jeden urychleně odběhl, aby se za okamžik vrátil s vědrem vody.

Poslední, co si Az pamatoval, než omdlel byl chlad a žár. Někdo ho nesl v náruči a běžel.

_._._._._._._

Azrielova nevlastní matka zakázala léčitelům plně uzdravit jeho zranění. Smrt mu sice nehrozila, jeho zrychlené Illyrijské hojení se o to postaralo, ale nesměli mu ulevit od bolesti. Podle hlavní léčitelky zranění zanechá ošklivé jizvy, z kterých bude jeho macecha jistě náramně nadšená. Samozřejmě své syny nepotrestala a obvinila ho z toho, že je vyprovokoval.

_._._._._._._

A tak tam ležel, kolena těsně přitažená k bradě, jeho nanicovatá křídla v té poloze protestovala a v rukou mu tepala bolest. Při pohledu na svraštělou, pomalu se odlupující kůži se začal dávit a téměř hodinu zvracel žaludeční šťávy do kouta cely, kam se jen taktak stihl odkulit. Když už jeho tělo nemělo co vyvrátit, ztěžka usedl na kamennou podlahu a opřel hlavu o stěnu. Ruce si opatrně složil do klína tak, aby si nezpůsobil zbytečně víc bolesti. Opět nedbal na křeč v křídlech. K čemu je vlastně má? I kdyby tu bylo jediné zpropadené okno, nemohl by jím vyletět. Křídla mu byla k ničemu, nikdo ho nenaučil létat, a tak mu celých osm let jen překážela.

Opět propadal panice. Jindy mírumilovná tma se kolem něj stahovala. Nemohl se nadechnout. Stěny se přibližovaly, strop snižoval a z temných rohů místnosti se drápaly pekelné stíny. S menším prostorem se zvyšoval i tlak v jeho hlavě, každou chvílí se mu jistě roztříští lebka.

Nemůžu dýchat!

Nedostávalo se mu vzduchu do plic. On tu umře. Udusí se. Nikdo pro něj nebude truchlit, vždy byl jen přítěž a břemeno.

Pomoc! Pomozte mi!

Nikdo pro něj nepřijde. Neuslyší ho, neutěší. Z nedostatku kyslíku, pachu zvratků a spálené kůže se mu točila hlava, celý se třásl a marně lapal po dechu.

Prosím.

Obklíčili ho. Bytosti prastarého šepotu a noci. I v takové tmě dokázal v kouřových siluetách zřetelně rozpoznat linie ostrých zubů a spárů, připravených mu rozdrtit mysl a hodovat na jeho zmrzačeném těle. Nebo to snad byla natažená ruka nabízející pomoc? Pokusil se odsunout co nejdál od příšer, zeď za ním mu v tom však zabránila. Jako by se zkroutila a uzavřela ho v ještě menším prostoru. Mohl jen zděšeně zírat před sebe na přibližující se stíny. Takhle zblízka působily ještě víc jako zhmotnělé noční můry.

Trhaně se nadechl.

Dvě z nich Azriela popadly ze stran a vytáhly ho na roztřesené nohy, takže se tváří ocitl jen pár centimetrů od hlavy jedné z nestvůr. Určitě ho chce sežrat, roztrhat na kusy, vysát krev. Zmítal sebou jako divé zvíře, kopal a kousal, ale stejně jako před několika hodinami se ze sevření nevyprostil. Byl jen malé bezbranné dítě, neměl šanci přežít. Stín před ním nehybně stál a zdálo se, že ho pozoruje, hodnotí. A pak Aze z ničeho nic políbil.

Opět nemohl dýchat. Bytost se proměnila v jakousi hmotu, která mu teď pomalu stékala krkem do těla, rozpínala se až přilnula k jeho duši a vsákla se do ní. Prudce natáhl vzduch do plic. V tu chvíli si všiml, že stíny, které ho držely se také vytratily. Místo nich se Azrielovi okolo rukou obtáčely přízračné obvazy z té nejtemnější modři. Po chvíli zčernaly a ztratily se mu pod kůží. A tam kde bývala seškvařená pokožka se jako mapa táhly dlouhé jizvy. Udiveně na ně hleděl. Neschopen uvěřit svým očím, zkusmo zahýbal prsty a když neucítil žádnou bolest propukl v rozjařený smích.

Uzdravili ho! Přišli na pomoc, když o ni prosil.

V tu chvíli si uvědomil, jak ho to vlastně vyléčili. Zjizvená ruka mu vystřelila ke krku a následně jí sjel až k divoce bijícímu srdci, ve kterém se mu svíjely tři temné stíny a něco si mezi sebou šeptaly v tichém rozhovoru. ,,Děkuji," chraptivě promluvil do okolního ticha.

_._._._._._._

Následujícího dne Azriela probudily stíny proplétající se mu mezi prsty. Zvláštní pocit, ale ne nepříjemný. Tyto bytosti se staly jeho součástí, rozuměly mu a vedly ho. Občas dokonce těsně u ucha slýchával jejich šepot. Většinou se vylekal, ale po pár týdnech přijal jejich rady i varování jako část sebe sama. Přeci jenom si po letech utrpení zasloužil trochu toho štěstí. A když potřeboval utéct před svými nevlastními bratry, stačilo jenom nechat se vést písní stínů, jednoduše s nimi splynul.

Každý den děkoval Kotlíku, že k němu stíny přivedl. Protože tohle...

Byl to dar.