Prohibited Love

Část 1

Světlé zelené oči se na ni upřeně a se zájmem dívaly. Malinký úsměv jí nadzvedl koutky úst a chlapec před ní k ní s úsměvem natáhl ručku. Něco jí říkal, ale nerozuměla co.
Uviděla maminku, jak se sklonila k chlapci se světlými vlásky a objala ho kolem pasu a něco mu pošeptala do ouška.
Její oči se ale soustředily jen na malého klučinu, který ji držel za ruku.
Pak se vše vytratilo a místo maminky a zelenookého usmívajícího se chlapečka teď seděla na písku na pláži a stavěla si zámek z jemného písku.
Tatínek a maminka se bavili s jejich přáteli a její starší sestra a dva bratři se honili s kamarády po pláži a stříkali na sebe vodu.
Mohla se k nim přidat, ale nechtěla. Jeden z kamarádů jejích sourozenců se prohnal kolem ní a rozkopal její zámek.
Cítila jak se jí slzy kutálejí po tvářích. Její bratr se vrhl na svého kamaráda a povalil ho na zem. Pak přešel k ní a obejmul ji.
Hladil ji po vlasech a říkal, že je všechno v pořádku a že spolu postaví nový a lepší zámek.
Poté se vše rozmazalo a ocitla se doma u sebe v pokoji.
Tu noc venku řádila bouřka. Déšť dopadal na okno pokoje a blesky v pravidelných intervalech prozařovaly noční oblohu a její pokoj se utápěl v jejich světlu. Bála se bouřky.
Vylezla z postele a potichu přešla ke dveřím, které otevřela.
Chodba se ponořovala do tmy. Rozhlédla se, ale všude panovalo strašidelné ticho, které prolomil hlasitý hrom. Leknutím nadskočila a zježily se jí chloupky na krku.
Po špičkách přeběhla ke dveřím naproti jejího pokoje a stiskla kliku. Otevřela je jen tak, aby se jimi mohla protáhnout dovnitř a zase je za sebou potichu zavřela.
Rychlými kroky přešla k posteli a skočila na ni. Přitiskla se k zádům jejího bratra jen o dva roky staršího než ona.
Něco zamručel a otočil se čelem k ní. Nadzvedl peřinu a ona pod ni s radostí vklouzla.
Ruku jí ochranitelsky přehodil kolem ní a přitiskl si ji k sobě.
„Van je to jen bouřka..." promluvil ospalým hlasem, aniž by otevřel oči, ale ona už opět usínala.

*Současnost*
Velká rána se rozlehla po místnosti a otřásla okenními tabulkami.
Vytrhnuta z mého snu jsem teď ležela na posteli a s vytřeštěnýma očima zírala na strop.
I po těch letech jsem se stále bála bouřky, dokonce i teď v mých šestnácti letech.
Automaticky vylezu z postele a zamířila ke dveřím jako v mém snu. Domem se opět ozve obrovská rána.
Přeběhnu do bratrova pokoje a zavřu za sebou dveře. Jeho blond vlasy má chaoticky rozházené po polštáři. Lehnu si k němu a objemu ho kolem pasu. Cítím jak se pohnul a jeho svaly se napjaly.
„Vany, běž spát." zachraptěl ospalým hlasem.
„Snažím se spát, ale je bouřka..." odpověděla jsem mu.
„Vany, já myslím, že bys měla jít do svého pokoje. Je to jen bouřka..." povzdechne si.
On mě vyhání? Co se to s ním děje?
„Vany, běž. Prosím."
Jako v mrákotách pomalu vstanu a přejdu ke dveřím. Už jsem se chystala otevřít, ale ještě jsem se na něho otočila.
„Prosím." zašeptal.
Odešla jsem z jeho pokoje, ale místo toho, abych se vrátila k sobě zamířím po schodech dolů.
Z lednice si vytáhnu krásně vychlazený pomerančový džus a naliju si plnou sklenici.
Spát se mi nechce a tak přejdu ke gauči a svalím se na něj. Kolem sebe si přehodím luxusně jemnou deku a otupěle zírám do zdi.
Další hrom prořízne ticho domu a moje přemýšlení a já si nemůžu pomoc a rozklepu se po celém těle.
Proč mě Elias nenechal u sebe? Vždycky mě chránil, pral se za mě když mi někdo něco udělal, tak proč je to teď jiný? Proč mě nenechá u sebe jako to bývalo vždycky? Zhruba od mých patnácti se ke mě chová odtažitěji než dřív a já nevím proč.
Vždycky jsem si s Eliasem rozuměla nejlíp. Ani se Soph, mou o tři roky starší sestrou nebo se Samem, který je jen o rok starší a chodí se mnou do třídy.
Blesk ozářil celou místnost a pak udeřil hrom. Ruce jsem si přitiskla na uši, abych aspoň trošku utlumila zvuky řádící bouřky. Nesnáším velké letní bouřky.
„Ségra neslintej na ten polštář a vstávej." hodil po mě Sam polštář, který se válel na podlaze.
„Starej se o sebe." zamručela jsem a pomalu si sedla.
Bolel mě celej člověk a za krkem jako nikdy dřív.
Dobelhala jsem se do kuchyně, kde už máma chystala snídani.
„Ahoj mami." dala jsem jí pusu na tvář jako každé ráno, když je doma, a sedla si ke stolu naproti Samovi, který opět vytuhnul s hlavou položenou na stole. A on mi říká, abych vstávala jo?
„Dobré ráno rodinko."
Vejde do kuchyně táta a dá mi pusu na tvář.
„Dobré tati." zahuhlala jsem s pusou plnou topinky a usmála se na něj.
Není to sice můj biologický otec, ale vychoval mě. Pravého otce jsem ani nikdy nepoznala. Opustil nás ještě než jsem se narodila a mamka o něm nikdy nemluvila a Soph si ho nepamatuje, no a když mi bylo asi půl roku vzala si Grega, kterému umřela žena a zůstal sám s Eliasem a Samem.
„Ježíš, to už je tolik?!" vyjeknu ohromením až probudím Sama, který se vyleká a spěchám se osprchovat.
Rodiče se smějí a já nemám tušení jestli mě, že nestíhám, opět, a nebo Samovi. Nemám čas to ale zjišťovat, schody beru po dvou a vrážím do koupelny.
Rychlá sprcha po ránu mě vždy nabudí a hned se cítím lépe.
„Sakra." zamumlám si pro sebe, když zjistím, že sem si v tom spěchu zapomněla vzít oblečení.
Omotám si tedy kolem sebe ručník a otevřu dveře, ve kterých se srazím s Eliasem.
„Promiň." omluvíme se oba ve stejnou chvíli.
Elias mě sjede pohledem a rychle se zavře v koupelně.
Dneska je poslední den ve škole, takže si jdeme jen pro vysvědčení. A jako každý rok, tak i letos se po škole většina lidí sleze dole na pláži u táboráku, je to taková tradice na konec školy a začátku prázdnin.
„Dělej Vany, trvá ti to jak psovi sraní." neodpustí si rýpnout Sam a rozběhne se k autu, aby si zabral sedadlo spolujezdce, zatímco já se mlčky soukám na zadní trojsedačku.
Do školy jedeme jako obvykle s Eliasem a po cestě ještě vyzvedneme dva naše společné kámoše, Adriana, do kterého je udělaná čtvrtina holek ze školy, ten zbytek touží po Eliasovi, a Alexe, který je ten největší pohodář jakého jsem kdy poznala.
Každý si sedne po jedné mé straně, takže jsem mezi nimi a Adrian mi položí ruku, kterou mu vzápětí oddělávám, na koleno, ale on se jen tak nenechá.
Vím, že mě Adrian chce, ale má bohužel smůlu.
„No tak, Vany, ty víš, že tě mám rád." pošeptá mi do ucha.
„No tak, Adri, ty víš, že mám jinýho." vrátím mu to. Zachytím jeho smutnej pohled.
Před školou už čeká zbytek naší party a i když jsem nejmladší, rozumím si s nima a oni mě respektují.
„Čau Vanes." chytne mě kolem ramen Tia, má nejlepší kámoška.
„Kluci z tebe už zase nemohou spustit oči, kočko." drcne do mě.
Nemusím se ani rozhlížet a vím, že Tia neblafuje a pár kluků se na mě dívá.
Přitom si myslím, že nejsem nijak odlišná od jiných holek, modré oči a hnědé vlasy - prostě normální obyčejná holka, ale klukům se líbím. Je to otrava.
„Ahoj lásko." obejme mě a políbí David.
Je ve třídě s Eliasem, ale nikdy se spolu moc nebavili.
Chodím s ním už skoro rok a stále mě neomrzelo se na něho dívat. Na jeho hnědé vlasy, které na slunci zesvětlají až na tmavý odstín blond, jeho zelené oči, které v určitém úhlu světla vypadají spíše modře, jeho plné rty a dlouhé řasy...
„Hele vy dvě hrdličky, nechte si to cukrování na doma." drcne do nás Tia.
Společně zamíříme do naší třídy, kde se od nás David odpojí a zamíří za Eliasem a partou do jejich třídy.
Poslední hodina ve škole než začnou oficiálně prázdniny.
Do třídy se přibelhá náš drahý profesor Walker a usedne za stůl. Doufám, že ho budeme mít i příští rok, protože je to nejlepší profesor na škole. Je mladý, je s ním kopec srandy a chápe nás, narozdíl od jeho kolegů, kteří nad naším chováním jen nevěřícně kroutí hlavou a řeší ho poznámkami nebo hodinou po škole. Asi proto je do Walkera půlka třídy zabouchnutá.
„Takže děcka... kde začít. To, že máte o prázdninách dávat pozor atd. to jste slyšeli tolikrát, takže předpokládám, že to vám říkat nemusím, stejně si budete dělat co chcete a do dalšího ročníku připochodujete se zlámanýma nohama rukama a na mě a má slova si ani nevzpomenete. Takže myslím, že rovnou přejdeme k vysvědčení ať už můžeme jít konečně všichni domů."
Začne vyvolávat jména podle abecedy, a jelikož se jmenuju Atkins, jdu na řadu jako první.
Pan Walker mi pogratuluje k postupu do dalšího ročníku, potřese mi rukou a předá mi list papíru.
Vrátím se zpět na místo a Tia se ke mě nahne, aby viděla co jsem dostala.
Angličtina 2
Francouzština 3
Matematika 2
Biologie 3
Historie 3
Zeměpis 2
Informační technologie 1
Společenské vědy 3
Tělesná výchova 2
Kreativní psaní 1
„No pořád lepší než bude to moje." posteskne si Tia.
„Ale no tak, trochu optimismu by ti neuškodilo." usmála jsem se na ni.
„Samuel Atkins." vybídne profesor mého milovaného bratra.
„Jestli bude mít Sam lepší známky než já, tak mi to dá mamka doma sežrat." šeptla jsem směrem k Tii.
„Tak jak sestřičko?" ptá se mě Sam, když si sedá na svoje místo.
„Čtyři trojky, co ty?" Bože, prosím ať nemá lepší výsledky než já...
„Sakra, já taky..." Málem jsem se sesypala štěstím.
„Ha ha... Takže žádný auto nedostaneš." radovala jsem se škodolibě.
Se Samem jsem sice měla taky dobrý vztah, ale ne tak jako s Elim.
„A ty zas nepůjdeš na ten fesťák, tak co." oplatil mi to stejnou vlnou Sam.
A má pravdu. On měl slíbený auto a já zas třídenní fesťák, ale pouze pod podmínkou, že budeme mít maximálně dvě trojky.
„Vy dva vzadu. Přestaňte se bavit a ještě to pět minut vydržte." napomenul nás profesor. Na řadu teď šla Tia.
„Tak teď se modli, abych měla dobrý známky, jinak jsem mrtvá." zašeptala mi ještě do ucha, načež se zvedla a šla si převzít vysvědčení.
Profesor jí potřásl rukou a pogratuloval za úspěšný rok a nakonec jí předal ten tak důležitý list papíru.
Podle Tiina výrazu jsem usoudila, že je se sebou spokojená.
„Tak co?" vyhrkla jsem na ni sotva došla k lavici.
„Paráda, jen dvě trojky." tleskala nadšeně a schovávala výzo do tašky.
„Tak jo děcka, zbývá necelá minuta do prázdnin, tak doufám, že se tu v září sejdeme se všema údama." rozloučil se s námi pan Walker a v té chvíli se rozezvoněl zvonek. Všichni se hrnuli ze třídy.
Na chodbě byla hlava na hlavě. Někdo do mě vrazil a já už se vyděla na podlaze, ale kolem ramen mě chytily svalnaté ruce.
Vzhlédla jsem a uviděla Eliho rozčepýřené blonďaté vlasy a jeho všudypřítomný úsměv.
„Bacha sestřičko nebo tě tu ušlapou a to by byla škoda." laškoval Elias.
„Ale díky tobě se mi nic stát nemůže. Jsi všude, kde je nějaké nebezpečí." usmála jsem se na něj.
„Přesně tak, jsem tvůj bodyguard." mrkl na mě a pak se přidal ke svým kámošům.
Ke mě se připojil David a všichni jsme vyrazili na školní parkoviště, které bylo plné rozjařených studentů. Vypadalo to tu jak v mraveništi, všichni někam pobíhali.
„Pojedeš se mnou a s Tiou?" zeptal se mě David a laškovně mi skousl ušní lalůček.
„No já asi pojedu s bráchou. Sejdeme se na pláži, OK?" odpověděla jsem mu a dala mu rychlý polibek, pak jsem se otočila a běžela k autu za Eliasem, Samem, Adrianem a Alexem.
„Proč nejedeš s Davidem?" zeptá se mě Sam.
„Aby ses měl čemu divit." odseknu mu.
„Hele, Vany, vy jste se pohádali?" ptá se už i Elias.
„Bože bráško to nemůžu jet s váma bez toho, aniž byste mě vyslíchali proč? Prostě jsme se domluvili, že se sejdeme až na pláži. Musím se doma převlíknout." odpovím jim a nasednu do auta.
„Hey vypadni ségra, tady sedím já." snaží se mě vytáhnout ze sedadla spolujezdce Sam.
„Vážně? Nevšimla jsem si, že bys tu seděl. Pokud nejsi přelud, tak stojíš venku." řeknu a zabouchnu mu dveře před nosem.
Sam se naštvaně vsouká na zadní sedadlo za Adrim a Alexem.
„Víš, že mě někdy fakt štveš?" mručí Sam.
„Prosím tě, brácho, co by sis bez Van počnul. Vždyť bys bez ní nepřežil. Kdo by tě bránil před tátou když něco provedeš a on se naštve? Van tě z toho vždycky vytáhne, protože má pro ní táta slabost, je to naše malá holčička, sestřička." zastane se mě Eli, i když tu poznámku o malé holčičce si mohl odpustit...je to můj hrdina, i když už si nerozumíme tolik jako dřív.