Všechno se točí, všechno člověku propadá mezi prsty. Společnost bezmyšlenkovitě utíká, na nikoho a na nic nečeká a člověka násilně a bez otázek tahá za sebou nebo ho nechá na pospas věčné prázdnoty, bez výčitek, bez důvodu, bez hlubšího cíle. Krk v okovech a obličej v slzách zmáčené hlíně, jsem vyčerpán nekonečným snažením a moje tělo je takto už dlouho vláčeno, těžko říct jak dlouho a těžko vůbec říct proč. Těžko si vůbec vzpomenout jaké to kdysi bylo, sladké chtěné pohlazení, upřímný pohled sahající až hluboko k srdci, šeptající něžná slůvka útěchy a bezpečí. Těžko říci co se stalo, možná jsem se změnil, možná ostatní, možná to byla pouze nevyhnutelná destinace krutého osudu, jejíž oddalováním se věci pouze exponenciálně horšili. Šeptání začalo slábnout, z pohlazení se stalo škrábání a moje srdce tiše trpělo, nikdo to neviděl, nebylo to moc poznat, nikdo si toho však ani nechtěl všimnout. Ostré drápy ruky jsem měl zaryté v hluboko srdci, společně s krvi jsem přicházel o štěstí, bezpečí a naději, kterou mi kdysi tak milé poskytovala. Šeptání o pomoc, zadání o odpuštění, či brekot o milost byli k ničemu. Nenechali mě jít, byl jsem tvrdě přibit a vyčerpán, i přes to jsem nechtěl odejít, protože to co mi zbylo byla jediná připomínka toho co jsem kdysi měl. Není tu jak měřit čas, všechno splyne, člověk ztratí pojem o čase a prostoru, jediné co vnímá je agónie, nepřestávající bolest a jediná věc co cítí. Kdo ví jak dlouho to trvalo, dlouho, dlouho, možná déle. Těžko říct kde se to ve mě vzalo, nemám tušení, v prázdnu se zrodila jiskra, myšlenka, nápad.... naděje. Věděl jsem, že to co mám je vše co mi zbývá, ale pokud to všechno jsou pouze vzpomínky, nezbylo mi zcela nic. Shromáždil jsem všechny zbytky síly co ve mě zbyla, uchopil ruku, která mi tak dlouho tolik dávala, opěčovala a hýčkala a i s kusem sebe sama ji vyrval a odhodil. Ležela opodál, společně s kusem mého vlastního srdce. Lano a okovy se uvolnili, a mě bezvládné tělo bylo uvolněno od povozu společnosti. Byl jsem odhozen, chvíli se točil jak se moje tělo snažilo zpomalit, nakonec se zastavil na zádech pohledem vzhůru. Po tvářích mi stékali slzy, po cestě čistili moji tvar od zaneseného bláta, společně se studeným mrholením. V tu chvíli jsem cítil pouze dvě věci, studené mrholení, které moje bezvládné tělo čistili od nánosů studu a pochyb. Potom díru, díru v srdci, pocit všeho co jsem musel odhodit, nechat za sebou, vzdát se něčeho co aspoň vzdáleně připomínalo zbytek štěstí, na nějž se mi už vzpomínky jako popel po požáru vytratili z paměti. I přesto jak jsem pomalu zavíral oči cítil jsem i svobodu, to že to nebylo má darmo a že mám konečně klid. Oči se zavřeli, déšť utichl a bolest zmizela, prázdná, ticha pustina, nic než klid, konečně, konečně klid. Procitl jsem, otevřel oči, pocity se vrátili, stejně jako moje vědomí. Zvedl jsem se, rozhlédl, vedle mě stálo spřežení, jiné než to minulé. Chvíle jsem ho pozoroval, zvalo mě k sobě, nevěřící, nechtějíc, studený a zlomený, stejně jsem nastoupil, bez možnosti, bez výběru, avšak s dobrým pocitem. Dlouho už se nechám vozit, zatím nelituji, a i přes to, že se snaží šeptat, hladit, pečovat a hýčkat, většinou se nedám, nechci, nemůžu, vím co mě čeká, myslím si, bojím se. Těžko však říct proč, i tak to občas zkusím, občas ruka plácne, občas pohladí, není to ideál, je to však upřímně pravé, doufám. Na cestách občas vydávám staré spřežení, nechci, nemůžu, i přes to ho míjím, i přes bolest to zvládám, nelituju. Hrdě se nechávám vozit svým nevyspitatelným spřežení, i přes bolest, výčitky, pocity, pevně stojím, jako důkaz pokroku, očisty, spasení. I přes to, že člověk může být hanebný červ, život je jeho hlína a on sám je krtek.
