Jedné nevinné soboty v létě roku 1973 jsem byl telefonátem vyrušen v četbě své oblíbené knihy o zvířatech. Zvedl jsem sluchátko: „Ano, prosím." „Karle! Tady Mirek! Okamžitě přijeď do laborky!" vychrlil na mě kolega a zavěsil. Bylo to divné. Chvíli jsem váhal, ale potom jsem vyrazil.
„Karle! Tomu nebudeš věřit. Našli je! Po sedmdesáti letech!" volal na mě Mirek, když jsem věděl do laboratoře. „Koho?" zeptal jsem se zmateně. „Millerovy," odpověděl nadšeně. Vydechl jsem úžasem. Záhadně ztracení manželé, o kterých jsem slýchával celý svůj život, se konečně našli. „Byli nalezení v ledovci, který pomalu taje. A každou chvíli tu budou jejich těla. Není to úžasné!" pokračoval nadšeně. „Výborně. Musíme zjistit, co se jim stalo," usmál jsem se při oblékání pláště.
Jsou tu. „Položte nám je sem," ukázal jsem na pitevní stůl. Na stole leželi dvě mrazem promodralá, ale dobře zachovaná těla. „Je to tu," šeptl Mirek. „Začněme se základní analýzou," zvážněl jsem a zapnul diktafon. „Muž a žena. Robert a Marie Millerovi. Asi padesátníci. Smrt zřejmě podchlazením," zanalyzovali jsme.
„No to je asi všechno, co můžeme říci. Zbytek bude jasný po pitvě. Teď osobní věci," řekl kolega a vytáhl věci patřící mrtvým z krabice, kterou přinesli s těly. „Analogové hodinky zastavené ve tři hodiny. Rozbitá láhev na vodu, ale nikde žádné jídlo," uvědomil jsem si. „Zřejmě jim došlo," doplňuje mě. „Nic víc už nevyčteme," řekl jsem zklamaně. „Pošleme je na pitvu," odvětil Mirek.
Čekali jsme na výsledek, když najednou někdo vešel do laboratoře. „Omlouvám se. Zapomněli jsme vám dát tohle," řekl příchozí a podal nám knížku. „To je Roberta!" vykřikl jsem po otevření deníku. „Nekecej!" hrnul se ke mně Mirek. Chtěli jsme začít číst. V tom zazvonil telefon. „Pitevna," ozvalo se ze sluchátka. „Muž zemřel umrznutím. Žena však zemřela na krvácení do mozku způsobené silným úderem do temene hlavy. Zřejmě nějakým tupým předmětem," odříkal lékař. „Děkuji," zakoktal jsem s údivem a řekl Mirkovi, co jsem se právě dozvěděl. Podívali jsme se na sebe a potom na rozbitou láhev na vodu. Bylo nám najednou všechno jasné a přečtení deníku to dokázalo. Robert zavraždil Marii. Celé to plánoval a jak sám napsal těšil se, až od ní bude mít navždy pokoj. „Tak to je smutný konec tak slavného příběhu," řekl jsem kolegovi. „To je, ale aspoň víme, jak se to stalo," sklopil Mirek hlavu zklamaně.
Přišel jsem domů a sedl jsem si zpátky ke své knize o zvířatech. Tak dneska jsem uzavřel příběh století. Usmál jsem se a začetl se do knihy.
