,,Všechno nejlepší k narozeninám," usmála ses tehdy na mě, mami, a postavila jsi přede mě sýrový dort se šesti rozsvícenými svíčkami.
,,On není s čokoládou?" Protáhla jsem zklamaně obličej.
,,Čokoláda není zdravá. A jde na tloušťku. Tenhle sýrový dort je mnohem lepší, uvidíš."
,,Ale není sladkej."
,,Neboj, zítra tě vezmu do cukrárny," vmísila se do hovoru babička.
,,To ať tě ani nenapadne," přerušilas ji ostře. ,,Stačí, co jsi udělala ze mě. Nedopustím, aby i moje dcera jednou vypadala jako nafouklej hroch."
,,Jakej nafouklej hroch?" Vyprskla jsem vesele.
,,Myslíš nafukovací?"
,,Bolí mě hlava," prohlásila jsi unaveně. ,,Na, rozbal si dárek, já si jdu lehnout."
,,Jé! Další Barbína!" Vykřikla jsem nadšeně a moje jásání muselo být slyšet až za tebou do koupelny.
,,To se ti líbí, takováhle divná, hubená panna?" Zeptala se mě babička pochybovačně. ,,To my jsme s holkama měly jiné panenky."
,,Jak jiné?"
,,No, panenkovatější."
,,Taky mám jednu panenkovatější. Mimino. Když se mu do pusy naleje voda, tak čurá. A když se mu na zádech zmáčkne takovej čudlík, kýve hlavou a říká mimi. Ale Barbína je lepší. Vypadá jako dospělá, víš. Až budu velká, budu jako ona. Ne jako máma."
,,Máma se ti nelíbí?" Zajímalo babičku.
,,Máma se přece nikomu nelíbí. Ani sama sobě. Protože je tlustá. Proto ji nikdo nechce, víš?"
,,Hloupost," okřikla mě babička.
,,Já mám tvoji mámu ráda takovou, jaká je. A ty bys měla taky."
,,Já ji mám ráda. Ale máma říká, že nikdy nesmím vypadat jako ona."
,,Vís, co? Rozkrojíme radši ten dort."
Přesně takhle si to pamatuju, vzpomíná Martina nad rozepsaným deníkem. Do té cukrárny tehdy s babičkou opravdu šly. Daly si čokoládový dort a pak ještě pohár se šlehačkou, ale máma na to přišla a děsně se tehdy s babičkou pohádaly.
,,Nechápu, proč by zdravé dítě nemohlo jednou za čas do cukrárny. Chceš tu holku zničit, nebo co?" Křičela na tebe babička. ,,Bude ti třicet a to už bys měla mít rozum. Jenže ty máš v hlavě jen svoje sobecký předstacy a bolestínský stesky, kterými otravuješ okolí. To proto s tebou žádnej chlap dlouho nevydrží. A taky proto, že nejseš ochotná nikomu uvařit pořádný teplý jídlo. Není divu, že od tebe každej radši hned uteče. A jednou... jednou od tebe uteče i Martina, uvidíš."
,,Nevyhrožuj."
,,Nevyhrožuju. Je mi tě líto. A všech okolo tebe."
Babička k nám pak dlouho nepřišla. Občas na mě čekávala u školy s balíčkem pamlsků, knížkou nebo vlastnoručně upleteným svetrem. Pak se zase všechno spravilo, ale čas od času babička nevydržela kritikou tvýho úzkostlivě dietního stravování a nepřiměřeně přísné výchovy v tomhle směru rozvířila stojatý vzduch. Držela jsem s tebou, ale babiččiny pokutně podstrkované pamlsky jsem přijímala se špatně tajenou slastí.
Ta slast byla čím dál silnější, mami. Tím silnější, čím víc jsi mi sladkosti zakazovala. Někdy to bylo úplně k nevydržení. Odpíraná slast ze sladkostí. Neznala jsem nic strašnějšího. Teď už znám. Ale tehdy, když se k nám nastěhoval Karel...
,,Ahoj, já jsem Karel a budu tu teď s vámi bydlet," prohlásil svalnatý hromotluk a s úsměvem nesměle prorůstajícím narezlým plnovousem mi podal tabulku mléčné čokolády.
,,To ona nejí, tyhlety věci," prohlásila jsi a bleskurychle schovala čokoládu do nejhořejší kuchyňské skříňky.
,,Ty nejíš čokoládu?" Podivil se Karel a zdálo se, že to na něj udělalo nebývalý dojem. ,,Holka, to já v tvým věku..."
Bývalo by mě zajímalo, co Karel v mým věku, ale tys řekla ať Karlovi podám ruku, a pak jste oba odešli do ložnice vybalovat Karlův nevelký kufr.
Karel byl fajn. Miloval žemlovku, palačinky a švestkové knedlíky sypané mákem, které si ovšem musel vařit sám. Po tvém upozornění, že nejím sladkosti, už mi nikdy čokoládu nepřinesl, ale strkal mi peníze, za které se čokoláda dala koupit. A taky oříškové oplatky, lentilky a všelijaké jiné věci, které jsem neznala z domova, ale od kamarádek. Kupovala jsem je jednak pro ukojení nezvládnutelné chuti po sladkém, jednak proto, aby mě kvůli neznalosti chutí těch báječnýcv bonbonů, oplatek a čoko tyčinek spolužáci nepokládali za méněcennou. Trumfovala jsem je tím, že jsem v televizi sledovala kdejakou reklamu na sladké dobroty a o přestávkách je přehrávala ve třídě jako herecké scénky.
Babička ti opět přibalila s sebou něco dobrého. Monte...
Z ledničky rovnou do zobáčku ...
Orion - naše čokoládová hvězda.
Jednou, mohlo to být tak v druhé nebo třetí třídě, to u nás už Karel nebydlel, jsem přišla domů o hodinu dřív než obvykle. Vybrala jsek schránku plnou složenek a reklamních letáků a odemkla byt klíčem na oranžové gumě uvázané kolem krku.
Zula jsem si boty a aktovku těžkou dvěma trojkami hodila do kouta jako za trest. A honem uhasit žízeň po té přesolené polévce, co mi jí dneska nalila kuchařka v jídelně plný talíř.
,,Co tady děláš? Ty jsi doma?" Vyskočila jsi polekaně od kuchyňského stolu, na kterém pokořeně polehával už jen chabý zbytek nanukového dortu.
,,Odpadl nám tělák."
,,A to nemůžeš zazvonit?" Vrčela jsi a marně ses snažila zakrýt nedojedený dort časopisem.
,,A proč, když mám klíče?" Nechápala jsem.
,,Tak. Ze slušnosti. Co kdybych tu někoho měla?"
,,Koho bys tu tak měla?"
,,Hele, nebuď drzá, jo?" Hlas se ti povážlivě naostřil.
,,Já nejsem. Dáš mi zbytek toho dortu? Aspoň ochutnat."
,,Na, sežer si ho," křikla jsi a vztekla jsi mi hodila zbytek dortu k nohám, až se smetanové kapičky rozstříkly na podlaze.
Pamatuješ? Pak ses s pláčem zhroutila na židli, oči zakryté dlaní, čelo na desce stolu.
,,Nebreč, já to utřu," chlácholi jsem tě tenkrát, ale odpovědí mi bylo jen další srdceryvné zavzlykání.
Tehdy jsem nechápala, že brečíš studem nad svou nepodostatněnou zlobou a nad svou slabostí. Sebrala jsem vaničku s dortem, postavila jsem ji zpátky na stůl a hadrem pečlivě setřela skvrny na korkové podlaze.
,,Nebreč, už to je. A ten dort si klidně dojez, já ho nechci."
A jak moc jsem ho tehdy chtěla. Byl vanilkový s tmavým pruhem čokolády uprostřed. I z toho hadru na podlahu to vonělo. Ale měla jsem pocit, že ty ten dort v tu chvíli potřebuješ víc. Tušila jsem, že máš taky ty neodolatelné chutě na sladké, že taky bojuješ s tou slastí.
,,Nebreč."
Ale nebylas k utišení.
Druhý den jsi mě vzala poprvé v životě do cukrárny. Daly jsme si každá indiánka a větrník a tys pak šla ještě pro laskonky. ,,Ať jsme tlustý na tři prsty, viď?"
Najednou se všechno obrátilo. Nosilas domů tašky sladkostí a po večerech sis četla v kuchařkách.
50dkg hladké mouky, 4dkg droždí, 4dkg cukru, 5dkg tuku, 3 žloutky, 1/4 l mléka, 1 lžice rumu. Koblihy.
Vdolky.
Linecké koláčky.
Makovec.
A tak to šlo dál. Brzy se mi zdálo, že není nic, co bychom neochutnaly. Spokojeně jsme kynuly díky mlsání dalších a dalších dobrot. V tobě jakoby se po létech krutých diet a perného odříkání protrhla hráz. Najednou ti bylo jedno,jak budeš vypadat, nemyslelas ani na to, jak budu po těch sladkých orgiích vypadat já, když moje tukové buňky se právě v těchto telecích letech rozhodují o své početnosti.
,,Nemáš rozum." Lamentovala babička. ,,Vedeš tu holku ode zdi ke zdi. Abys nesplakala nad vejdělkem."
