28 days✔

0

Každý den ulehám s myšlenkou na tebe. Na ty časy a na to co jsme prožili nebo co jsme měli prožít. Trvalo to celých 28 dní, co jsem si začal všímat, že něco není v pořádku. 

První den si vypadal unaveně. Byl si pobledlý. Zeptal jsem se jestli se něco neděje. Tvoje odpověď byla pořád stejná: ,,Já vždyť jsem v pohodě. Pořád všechno po starém. Jsem v pohodě a jsem šťastný s tebou." Myslel jsem si naivně, že je to pravda. Ale ona nebyla. Byl si zničený a unavený zevnitř. 

Druhý den. Ráno si zvracel bál jsem se o tebe tak moc, ale ty jsi mě odpálkoval s tím ať na tebe nekoukám. Zůstal jsem s tebou, protože jsem věděl, že tě miluju a chtěl jsem, aby si se mi svěřil. ,,Nechceš odvést do nemocnice?" Záporně si zakroutil hlavou. Měl jsem věřit svému insktinktu a odvést tě k doktorovi. Večer jsem tě potřeboval cítit až nezvykle u sebe. Celou noc jsem tě musel pomalu dusit z mého stisku, ale neřekl si ani slabiku.

Třetí den. Měl si horečku. Byl si na pokraji sil. Šel jsem do obchodu a stavil se v lékárně. Řekl jsem jim tvoje příznaky. ,,Měli byste zajet do nemocnice nebo k doktorovi." Věděl jsem to, ale taky jsem věděl, že ty by si mi to neopustil. Přinesl jsem léky na snížení teploty a na bolest hlavy. Když jsem tě odnesl do vany, aby jsem tě opláchl, bránil si se. Nechápal jsem to, když v tom jsem ti vyhrnul tričko. Vystouplá žebra, propadlé bříško. To bylo všechno, co jsem v tu chvíli viděl. ,,Bože, Louis, co se ti děje?" šeptl jsem, když ses mi přitulil k boku.

Čtvrtý den vyskočil z postele jako rybka. Byl jsem štěstím bez sebe. Tak moc se mi ulevilo, když jsem slyšel tvůj nádherný smích, co se mi sále ozývá v hlavě. Byl jsem tak slepý. 

Pátý den...

Šestý den...

Sedmý den...

Osmý den...

Devátý den...

Desátý den. To byly dny, kdy jsem si myslel, že už je vše při starém a ono to tak i vypadalo. Smáli jsme se. Dělali blbosti. Chodili jsme se projít. Bylo to jako ticho před bouří. Bouří, která změní celý svět, ale to ona neudělala ona změnila celý svět mně.

Jedenáctý den. Ráno si neležel vedle mě. Myslel jsem si, že si šel třeba na záchod, ale když si po chvíli nepřišel, zalekl jsem se a šel tě hledat. V koupelně si byl zapřený o záchod. Zvracel si. Zvracel si krev. Na nic jsem nečekal a i přes tvé protesty a moje slzy jsem tě zanesl do auta. V nemocnici ti dali jen nějaké prášky se slovy, že to nic není. Ale ono bylo. Cítil jsem to už v tu chvíli. 

Dvanáctý den. Chtěl jsem ti pomoc. Připravil jsem ti snídani. Tvoje oblíbené lívance. Krmil jsem tě a doufal, že ti bude líp. Dohodli jsme se, že budeme celý den ležet v posteli a koukat na filmy. Přes tvoje přemlouvání jsem kývl na Pomádu, ale pod podmínkou, že se potom koukneme na Zápisník jedné lásky. Byl to kouzelný moment do té doby než si musel odběhnout na záchod a vyzvracet celý obsah žaludku. 

Třináctý den se u nás stavil manažer. Byl se podívat na tebe, jak ti je nebo spíš se tě zeptal a hned nato nám oznámil, že za dva dny budeme vystupovat v talkshow. Začal jsem ho přemlouvat jestli je to nutné, aby aspoň tebe nechal doma, ale se slovy Vždyť mu nic není, nám nedal ani šanci protestovat.

Čtrnáctý den jsme se pohádali. Už ani nevím proč přesně jsme se hádali, ale pamatuju si, že si se mnou ten den už nepromluvil.

Patnáctý den. I přes to, že si se mnou nemluvil viděl jsem na tobě, že ti není dobře. Měl si černé pytle pod očima. Na show jsme seděli vedle sebe. Tvoje ruce se nepřirozeně třásly. Když jsem se tě chtěl po skončení zeptat, jak ti je a omluvit se ti, byl jsem odveden do auta a ten den nám už nebylo umožněno se vidět.