"čau" usmál se s rukama v kapsách. Měl kšiltovku dozadu, což ho dělalo neskutečně roztomilým a hot zároveň.
"ahoj" špitla jsem.
"upřímně jsem ani nečekal, že přijedeš, ale očividně se toho nebojíš" pousmál se.
"měla bych se tě bát? Chystáš se mě znásilnit ?" zeptala jsem se.
"ne, to vážně ne, troubo" zasmál se.
"pojď" vzal mě kolem ramen a vedl z nádraží.
"mám teď sednout do auta někomu, s kým se znám 14 dní ?" zasmála jsem se.
"odvezl bych tě někam, kde by tě určitě netrápila tvoje chemikářka" řekl, když jsem též nasedla.
"to by bylo úžasný" usmála jsem se.
"já vím" řekl a nastartoval.
"na co máš chuť ?" zeptal se.
"nebo můžem jet teď ke mně, ty se můžeš doupravit, či co já vim a na jídlo můžeme jet až před kinem" navrhl.
"asi až před tím kinem" pousmála jsem se nervózně.
"v pohodě ?" zeptal se starostlivě.
"joo" špitla jsem.
"jenom mi nejde ta chemie" řekla jsem.
"můžeme se na to zkusit třeba ráno podívat, jestli chceš, něco málo z toho chápu, tak se mi třeba podaří ti to vysvětlit" navrhl.
"to bys byl hodnej" usmála jsem se.
"a na co, že vůbec jdeme ?" zeptala jsem se.
"To, kapitola 2" oznámil mi.
"Martine, já tě proklínám" řekla jsem. Bojim se hororů.
"neboj" zasmál se.
"já se budu bát" koukla jsem na něj. Horory mě baví, ale dost často se pak bojim.
"tahle kapitola už prej není tolik strašidelná jako jednička" řekl.
"navíc tam budu já a se mnou se ničeho bát nemusíš" dodal a pousmál se.
...
Potkali jsme nějaký jeho kámoše. On s jedním z nich kecal, zatímco mě se stále snažil dotýkat ten druhej.
"no tak" šeptl.
"nech mě bejt, prosím" špitla jsem a uškubla rukou.
"nebuď tak nedostupná" pohladil mě po boku.
Moment na to si mě ovšem Martin postavil před sebe. Objal mě rukama kolem pasu a opřel si bradu o mý rameno. Nedokázala bych snad ani popsat pocit bezpečí, kterej jsem v ten moment cítila. Nevadil mi jeho dotek, byla jsem štěstím bez sebe, že mu na mě záleží. Že mě vůbec osvobodil.
"nechcem si jít sednout ?" navrhl ten, se kterým si Martin povídal a všichni čtyři jsme si tak šli sednout na lavičku opodál. Sedla jsem si vedle Martina a mlčky jsem klepala nohou a začala si hrát s náramkem na ruce. Byla jsem opět ve stresu a k tomu na mě dopadala úzkost.
"klid Niňulo" otočil hlavu ke mně a chytil mě za nohu čímž ji uzemnil.
"dej mi jen chvíli a půjdeme, slibuju" šeptl, když se ke mně přiklonil.
"my už musíme, ještě máme namířeno do kina, takže to chcem stihnout" zvedl se z lavičky.
"tak čau" rozloučil se a pokračoval v naší cestě.
"promiň Nino" šeptl a zastavil.
"v pohodě. Nic se nestalo" pousmála se.
"jo stalo, sahal na tebe, když jsi nechtěla" řekl.
"jsem v pohodě, doopravdy" usmála jsem se a pohladila ho po ruce.
"to jsem rád" šeptl a objal mě.
"co je tohle ?" vyhrnul mi rukáv mikiny a narazil na jizvy.
"začala jsem to dělat, když odešel.." špitla jsem.
"kdo ?" zeptal se, držíc moje ruce v těch svých.
"Péťa.. Martyho bráška" rozbrečela jsem se.
"pojď ke mně. Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš" vtáhl mě do objetí.
"měl leukémii. Nestihla jsem se rozloučit Martine. Nestihla jsem to za ním" hystericky jsem se rozbrečela. Celá tahle pravda vyplula na povrch tak rychle. Neví to nikdo kromě Martyho a jeho rodičů, že jsem se s ním nestihla rozloučit.
"shhh" položil ruku na moje záda a hladil mě po nich.
"už je mu líp. Určitě je" zašeptal mi do ucha.
"myslíš ?" fňukla jsem.
"vím to. Nic ho nebolí a jediný co ho teď trápí je, že kvůli tomu pláčeš" řekl.
Po dvou letech jsem se konečně s někým zas cítila tak, jako s Petrem.
"v listopadu to budou dva roky" špitla jsem.
"už kvůli tomu neplakej, dobře? Nelíbí se tomu jemu a ani mně" palci mi otřel slzy z tváři.
"už je to dobrý" políbil mě na čelo a znovu mě objal. Projela mnou příjemná vlna něčeho novýho. Něčeho, co jsem neznala. Bylo to příjemný.
...
"za tři hodiny odjíždíš" podíval se na hodiny na zdi.
"zas přijedu, neboj" usmála jsem se. Ležela jsem na sedačce vedle něj a přemýšlela nad včerejškem. Pusa na čelo se nedává jen tak. Záleží mu na mně.
"no to doufám, nebo přijedu já za tebou" řekl.
"nechci, abys někam jezdila. Bude mi chybět to tvoje kecání" otočil se ke mně.
"to já taky ne. Chtěla bych teď zastavit čas, abych nemusela zejtra na chemii" odvětila jsem mu. Bylo mi tu dobře. Dobře s ním.
"pojď se ještě obejmout" šeptl a přitáhl si mě k sobě. Spokojeně jsem vydechla, nadechla se jeho typický vůně a spokojeně zavřela oči.
Za dobu co jsme se znali, už zjistil, že miluji lidskej dotek a proto mi dopřával objetí, když jsme spolu byli sami.
"díky za tenhle víkend" zašeptala jsem.
"já taky děkuju. Užil jsem si to" řekl.
"už za dvě hodiny a padesát minut odjíždíš" šeptl do ticha mezi námi. Bylo to takový to příjemný ticho, který jsem nechtěla rušit. Chtěla jsem takhle zůstat navždy. Mlčky ležet s ním na gauči u něj doma a přemýšlet nad blbostma.
