Change me, please!

1. Kapitola

Jmenuji se Jiří Suchý. Ostatní mi často říkají Suchar, Sucháč nebo jak mi říká můj kamarád "Jiřina". Ví, že to nesnáším a tak to schválně ještě rozkřikuje po škole. Je docela vtipné ho pozorovat jak se snaží, když si z něj stejně všichni dělají jen srandu. Sám nevím, proč se s ním bavím. Hádám, že jsem jediný. Ostatní ho mají jen na to, aby ho mohli využívat a ve vzteku praštit. To on si někdy ale doopravdy zaslouží. Co se týče holek, jsme oba single. Asi je to proto, že holky chtějí jen kluky z časopisů a on nás žádná nezavadí ani pohledem. Bohužel oba jsme spíš ten slabší podprůměr.

Crr.. Zvoní mi budík. Jasné znamení toho, že můj vytoužený víkend je v nedohlednu. Když se zvedám z postele, přemýšlím už, co si obleču. Kdyby věděla máma, že jsem si večer nenachystal oblečení, asi by mě zabila. Den co den jí takhle lžu, protože jsem moc líný na to, abych si je nachystal večer. Ale co už. Dojdu ke skříni, otevřu ji a rozhlížím se. Nic. Pouze ty tři trapný trička, který . mám už od sedmé třídy. Hanba je nosit. Na výběr bohužel nemám a tak sáhnu po prvním, co uvidím. Ve výběru kalhot taky žádná sláva. Rifle a šusťáky. No nic, navlíknu rifle a jdu dolů. Z chodby už voní máminy po domácku dělané vafle. Super. Vafle mám docela rád. ,,Ahoj Jirko!" pozdraví mě máma. ,,Ahoj." odpovím jí a už si mažu vafli marmeládou. ,,Nepsal ti Filip? Pan Klubal volal, že dneska vás vezme jenom k obchodu, že dál nejede." Aha. Tak to mi říká brzo. ,,A ty bys nás tam hodit nemohla? Jsou to přece jen tři kilometry." podívám se jí do očí a čekám na její reakci. Než promluvila, už jsem věděl, že to asi nepůjde. ,,Promiň, ale mám moc práce." Nevadí, tak já teda půjdu pěšky.

Po snídani jsem se odebral do koupelny vyčistit si zuby. Do zrcadla se radši už nedívám, protože se mi pohled na sebe hnusí. Nepotřebuji vidět každý den ten svůj pihovatej obličej s načesanou patkou. Na to jsou tu jiní. Jediný s čím jsem asi spokojený jsou moje oči. Nevím proč, ale moje oči jsou zvláštní. Už mi to řeklo dobrejch pár lidí a jsem za to rád. Když už si proplachuju pusu, slýším, jak na mě asi volá máma. Co zase chce? ,,Jirko! Už jsou tady." Cože, vždyť je teprv sedm! Najednou si uvědomím, že jdu vlastně pěšky a to nějakej čas zabere. Běžím proto rychle do pokoje pro batoh a už sbíhám schody, když v tom mě ještě naposledy zastaví máma se slovy: ,,Tady máš peníze a kup si nějakou lepší svačinu." Kouknu se na ni a vidím, že mi dala 200,-. ,,Díky." řeknu a vyběhnu z domu směrem k autu.

,,Zdár Jiřino." vítá mě Filip s těmito slovy. Odpovím mu na pozdrav a ještě pozdravím pana Klubala. ,,Jirko, dneska vás hodím jen k obchodu, proto jedeme tak brzo." a řekne to tím svým arogantním hlasem. ,,Nevadí." odpovím, i když to není tak úplně pravda. Tohohle chlápka zrovna moc nemusím, ale komu by se nelíbilo nechat se vozit každý den do školy? Samozřejmě kromě dneška. Během cesty jsem z Filipa vytáhl, že jedna holka, Irena, nebo jak se jmenuje se rozešla se svým klukem a prý chce Filipa. Tak to mu hodně věřím, ale nechám ho přitom. ,,Jsme na místě." přeruší náš rozhovor Filipův táta. Při pomyšlení jakej kus cesty máme ještě před sebou se mi dělá zle. ,,Tak odpoledne, jo?" prohodil Filip s otcem mezi dveřmi než mu ujel. ,,Tak jdeme?" ptám se ho, když v tom mě zastaví. ,,Počkej, víš, já.." ,,Co?" snažil jsem se z něj dostat. ,,Já.. Nemáš nějaký prachy?" Prachy? Proč se mě ptá na prachy? Jistě, že mám, ale na co je chce? ,,Máš?" vyzvídá a pokouší se vypadat nenápadně. ,,Nemám." zalžu mu. ,,Na co je chceš?" ,,Ale na nic.. To neřeš." a vydáváme se na cestu. Když jsme asi v půlce cesty, přibrzdí nám auto. ,,Ej! Jak to, že vy dva buzíci jdete pěšky? Udělali jste si romantickou procházku?" vysmívá se nám Pavlův zákeřnej ksicht. Pavel, to je totiž náš spolužák, jehož otec vyhrál před dvěma lety 3 miliony a od tý doby si myslí, že je největší pán. Já se radši zdržuju komentáře, ale vidím co to dělá s Filipem. ,,Nech nás na pokoji." rozkřičí se na něj a v tom se celé auto rozechvěje, jak se v něm plno lidí zasmálo. ,,Škoda, chtěl jsem vás vzít, ale když nech.." ani to nedořekl a auto odjelo. ,,Viděl si je?" povídá mi Filip. Jednou bych chtěl být jako on." Cože? To snad nemyslí vážně! ,,Filipe, žes ty ráno zase nejedl? Mluvíš z hladu." řeknu a stále se vzpamatovávám z toho, co mi právě pověděl. Odpovědi jsem se však nedočkal.