Change me, please!

2. kapitola

Když jsme konečně přišli ke škole, právě zvonilo na hodinu. ,,Rychle! Poběž!" křičí na mě Filip s pětimetrovým náskokem. Sotva jsem ho doběhl, všiml jsem si, že mám rozvázanou tkaničku. ,,Počkej na mě!" volám na Filipa, ale ten už je v nedohlednu. ,,Zatraceně!" zařvu a začnu si ji zavazovat. Jen co se ohnu, vidím, že to kolem mě nějak ztmavlo. Co je? Snad nebude pršet. Zvednu hlavu, otočím se, abych se podíval a najednou jsem se tak ulekl, že jsem málem spadl na zem. Nebyla to obloha, byla to naše vrátná. ,,Co si myslíš, že tady děláš?" zařvala na mě, že to snad musela slyšet celá škola. ,,Zavazuju si botu a právě jdu do školy." odpověděl jsem jí s pohledem odvráceným k zemi. Už zase vnímám jak se červenám v obličeji. ,,Do školy? Vždyť už je deset minut po zvonění!" řvala na mě, jak kdybych před ní snad někoho zabil. Pche.. deset minut, to tak. Vždyť právě dozvonilo. ,,Nahlaš mi jméno!" ječela na mě jako hysterka. A sakra. Tak to bude průšvih. ,,A vážně je to takovej problém? Nemohla byste mi to prosím prominout?" tázavě jsem se zeptal a podíval jsem se na ni. ,,Ani omylem. Jsou stanoveny nějaké předpisy a ty se musí dodržovat!" už sice neřvala, ale příjemně taky nemluvila. ,,Zdržujete mě tu akorát vy! Už jsem mohl být ve třídě!" ujela mi slova a náhle jsem si uvědomil, co jsem to udělal. "Co.. co.. To se řekne panu řediteli! Já se urážet nenechám! Okamžitě mi řekni svoje jméno!" nedala se odbýt a já jsem se jen modlil, aby nezavolala našim.

Když mě konečně pustila, vydal jsem se směrem ke třídě. Už už jsem bral za kliku, když v tom jsem uviděl Filipa schovávajícího se za rohem. ,,Filipe?"řekl jsem potichu, aby to nemohl slyšet nikdo další. ,,Filipe? No tak. Neblbni. Bude z toho problém!" zvýšil jsem hlas. Nic. Fajn, tak já půjdu sám. Zaklepal jsem a čekal, až se ozve dále. Když ta chvíle přišla, otevřel jsem pomalu dveře a vstoupil. ,,Dobrý den, omlouvám se. Přijel mi pozdě autobus a k tomu mě zdržela paní vrátná." vykoktal jsem ze sebe. ,,Autobus? Pan Otrokář říkal něco jiného." odpověděla mi na to naše třídní Kabelková. Nechápal jsem, teď už jsem nechápal vůbec nic. ,,Sedněte si na místo a doufám, že budete mít řádné vysvětlení. Vašim rodičům už jsem volala. Buďte rád, že jsem nezavolala policii." vydala ze sebe tak jedovatě, jak to uměla jen ona.