Pomohu ti... 2

7. kapitola

Ráno jsem vstal na budíka přesně, neměl jsem náladu se dohadovat s Hiromim, že chci nebo nechci do školy. Náhodou jsem se tam celkem těšil, jak svrhnu toho Kura z jeho postu... Ale kuš vlku! Musíme přece ukázat, jak skvěle dokážeme vycházet a nikoho nezabijeme.
,,Dneska jsi vstal sám od sebe? Škoda, myslel jsem, jak každé ráno budeme hrát hru - dneska nechci do školy, nech mě doma. Končila by vždy určitě znamenitě~" zavrní mi u ucha Hiromi, když jsem si čistil zuby a políbí mě na krček. Jen něco zamručím a odeženu jej. Povzdychne si, protože mu asi došlo, proč jsem neměl náladu a radši odešel za svou prací, aby ji měl dodělanou co nejdříve. Já se pak odebral do jídelny za snídaní a samozřejmě jsem se šel s Hiromim rozloučit, aby neřekl, že odcházím bez rozloučení a pak šel si sednout do limuzíny.

Cestou do školy mě mohlo napadnout, že jsem se mohl zeptat Daisukeho, zda nezná něco jako matriku pro nadpřirozené, kde by měli údaje prakticky o všech, co se kdy narodily. Ale zase na druhou stranu jsem rád, že mě to nenapadlo, nemůžu před Hiromim jen tak se na to zeptat, by mě nechal pak hlídat na každém kroku, aby jsme tam šli společně, protože se o mě bojí. Rozhodl jsem se, že o obědové přestávce si Daisukeho zavolám na střechu a je mi jedno, zda tam bude Kuro nebo ne.
,,Daiki! Ahoj, jak jsi se vyspal? Jak jsi se těšil?" zeptala se hned Mira, co jsem vystoupil z limuzíny a usmívala se. Očividně tu na mě čekala, jinak to nevidím.
,,Ahoj... No, snad už dneska dobře," usměji se na ni taky a vzal si tašku do ruky. Řidič odjel zpět do vily a nechal mě tu napospas osudu. Ale dneska by to mohlo bejt už lepší, jelikož ty pachy nebyly tolik neznámý.
,,A netěšil. Kdo by se dobrovolně do školy těšil," ušklíbnu se a rozejdeme se s Mirou ke skříňkám. Kura jsem si samozřejmě všiml, ale ignoroval jsem ho, aby se opět vlk nepřihlásil o slovo a šel po přezutí do třídy.

Při obědové přestávce jsem šel rovnou na střechu i přes Miri varování, že tam opět bude Kuro a že mě už podruhé zachraňovat nebude a protáhl se na čerstvém vzduchu. Kuro tu nebyl a díky tomu, že jsem si zatarasil jediný dveře, co sem vedli, tak sem neměl ani šanci jak dojít.
,,Daisuke? Slyšíš mě?" zeptám se a čekal. Myslím, že mi to snad jednou Hiromi říkal, že by měl přijít na zavolání nebo se zjevit náhle...
,,Daiki... Od tebe bych nečekal, že mě zavoláš někdy. Navíc jsem ti řekl už včera, že o vílách nic nevím," řekne Daisuke, když se po chvilce zjevil za mnou a sledoval mě. Nebudu lhát, docela mě vylekal, myslel jsem, že za mnou nepřijde.
,,Nechci se bavit o vílách nebo o rodičích. Chci se zeptat, zda když lidi mají ty matriky, mají něco podobného i nadpřirozené bytosti?" zeptám se a Dai se upřímně zasmál.
,,Svým způsobem ano. Ale nedostaneš se tam jen tak snadno," řekne Dai a usměje se. V tu chvíli začnou dveře se otřásat, jak se někdo snaží dostat dovnitř a oba se koukneme ke dveřím.
,,Hej ty prcku! Okamžitě otevři ty zasraný dveře!" zavrčí Kuro za nimi a dál zkouší je otevřít.
,,Měl bych jít, má docela sílu ten hoch. Ty dveře ho neudrží věčně, hlavně kvůli tomu, že pouhý kus dřeva se brzy zlomí. Jo a Hiromimu nic neřeknu, slibuju," řekne Dai a otočí se, že zmizí.
,,Počkej Daisuke! Proč se nedostanu do matriky pro nadpřirozené?! Řekni mi tedy, jak se tam dostanu!" houknu za ním zoufale, ale to už byl pryč. A Kurovi se v tu chvíli povede dostat dovnitř.
,,To jsi tu měl randíčko a nebo proč jsi byl zabarigádnovanej na MÉ střeše?!" řekne Kuro, prokřupne si prsty a jde směrem ke mě. Já se jen na něj koukl a dřív než by mě stačil uhodit, jsem se vyhnul a šel pryč. Musím odsud, nebo si tu mou zlost na Daisukeho vybiju na něm a to nechci. Blbý je, že se nemůžu ani proměnit, jelikož velikého bílého vlka si hned všichni všimnou a případně si spojí, kdo to může být.

Po škole jsem šel ke skříňce a když ji otevřu, vypadlo z ní pár psaníček. Chvilku na to koukám, tohle se mi dlouho nestalo, ale nakonec je seberu a ani k nim nemusím čichat, abych zjistil, od koho jsou. Ty holčiny byly u skříňky jedné z nich, co to má blíž k té mé a sledovaly mne, jak budu reagovat a hihňaly se jak pominutý. Vydechnu a jen si je strčím do tašky. Jednou jim to nějak naznačím, že jsem zadaný a že holka to zrovna není a nebude.
,,Daiki, nepůjdeš se mnou a s pár kámošema do kavárny? Pokecáme a tak... Co ty na to?" zeptá se mě Mira, co vyjdeme ze školy a srovná se mnou krok.
,,Promiň, mám už něco domluveného na odpoledne a nemůžu to zrušit. Ale jindy půjdu, slibuju," řeknu ji a s omluvným výrazem jsem nastoupil do limuzíny. Divím se, že Kuro si nic během dne nezkusil, ale opět na mě divně koukal a to mému vzteku moc nepomohlo. Řidiči jsem nařídil, aby jel trochu rychleji a snažil se neproměnit se už v limuzíně.