Prokletí tarotu: Líc (nedokončeno)

KAPITOLA PRVNÍ

Pozorovala jsem její tvář, jako bych se v ní měla ztratit. Její bílé jizvy na obličeji, rukách a nohách mi připadaly jako třpytivé nekonečné hlubiny. Děsila mě. Její přítomnost mi zvedala chloupky po celém těle, po páteři mi přejížděla husí kůže, neustále jsem nervózně polykala a doufala, že si nevšimne toho, jak moc mě její přítomnost, jak fascinuje, tak i odrazuje.

Měla toho v sobě o tolik více, nežli obyčejný člověk a já to nedokázala přehlížet. Připadá mi, že v její přítomnosti vibruje vzduch a voní po ozónu a dešti.

Otočila hlavu a probodla mě očima. Byly mléčné. Jako bych se koupala ve vaně plné hustého mléka a nedokázala nikdy zjistit, co se nachází na dně.

Chtěla jsem se ji zeptat na tolik věcí, možná se jí i dotknout, ale místo toho jsem sklopila pohled a poposedla si. Ona na mě však stále zírala, ale já věděla, že byla myslí zcela jinde. Možná si jen pořád dokola opakovala, co vše se jí stalo, kolik magie ji může proudit v žilách, či jestli to všechno není pouze sen... a já jí chápala. Dny a noci odmítám zavřít oči na delší dobu, nežli je nutné, protože se mi objevují obrazce. Hlína, bláto, voda, krev, třpyt, koruna. Slyším křik, vřískání, praskání dřeva, řinčení mečů a dunění. Někdy mi dokonce připadá, že se zpátky ocitám na tom místě. V momentě, kdy jsem u Czariny a cítím, jak z ní mizí život. Jak proplouvá vzduchem okolo mě, a i kdybych se pro něj natáhla a doufala, nikdy bych ho nedokázala polapit a vyvrátit to všechno.

Zatřepal se mi dech v ten moment, kdy tmavovlasá čarodějka konečně odvrátila pohled.

Byla mi zima. Neskutečná zima a mé tělo se nedokázalo přestat třást, i když jsem v ohřáté místnosti.

Posadily nás do Šípkové komnaty a já je nenáviděla za to, že o tomto zámku nic neví. Že neví jedinou věc o mém domově, a i přesto se zde prochází, jako že jim to zde patří... ale ono patří a já nevím co dělat. Nevím, jak se chovat, jak se tvářit nebo co říct. Můj život už není tím, čím byl. I když jsem si stěžovala, nadávala a utíkala od toho všeho, nikdy bych si nepřála, aby se stalo tohle všechno. Z toho všeho se stalo nic a já jsem ztracená.

Moje mysl se nedokáže na nic soustředit, protože se stále nedokážu smířit s tím, co vše se stalo. Jak Arista otrávila mou matku, jak jsem zabila svého otce, utekla, potkala Lilith a jak zemřelo mé dvojče. Bylo mi z toho všeho odporně.

Každý z nich mi chyběl. Chyběla mi vůně mé matky. Její teplo a hřejivý pocit bezpečí a domova. Chybí mi pohled mého otce, jeho hlas a silná vůle. Chybí mi i Czarina. Její síla a nenávist, která ji vždy poháněla dopředu. Její cíle a sebevědomí. A teď tady jsem sama. Moje rodina je pryč. Zůstala mi pouze Arista, která se pro mě v moment, kdy jsem se dozvěděla, že ublížila mé matce, stala mrtvou. Je pro mě ničím. Tak moc se trápila tím, že nás Cutleři přemohou, až zabila svého nejbližšího člověka a ani si tím nepomohla. Řezníci jsou na naší půdě, v našem Zarinském hradu, a ona prozatím hnije v cele.

Ne. Nebudu se snažit ji z toho místa dostat. Je mi jedno, kolik vlkodavů bude štěkat u vchodu do podzemí, je mi jedno, kolik jich tam vyhladoví, je mi jedno, že se tam trápí a ani nepořádně neví, co se to děje.

Myslela jsem si, že já jsem monstrum, za to vše, co jsem provedla a za to všechno, co jsem si o sobě a o světu myslela, ale ji nenávidím více nežli sebe samotnou. A to sebe nenávidím od nekonečna do nekonečna.

Zhluboka jsem se nadechla, neboť mi srdce začínalo prudce bít do hrudníku a oči se mi naplnily slzami. Nemohla jsem však dopustit, abych se takto cítila v přítomnosti někoho dalšího.

„Jak se jmenuješ?" Promluvila jsem konečně.

Připadalo mi lepší se snažit promluvit než se utápět v sobě samotné. Čarodějka mi však nic neodpověděla a její tělo ani nepůsobilo, jako by jakkoliv zaregistrovala má slova.

„Já jsem Amirah," pokračovala jsem, ale stále se mi nedostala jakákoliv odpověď.

Už jsem se nadechovala, abych řekla něco dalšího, ale zastavila jsem se. Co dalšího bych ji řekla? Že jsem princezna? Nejsem... vždyť já ani nevím kdo jsem. Královna? Nechtěná Zarinská královna, po které nikdo netoužil a komu byla koruna věnována z rukou její mrtvé sestry.

Protřela jsem si oči a prohlédla si své studené ruce.

Když pro mě přišli strážci – Threlovští strážci – stále jsem nebyla myslí přítomna. Po chodbách jsem chodila jako duch a ze všech sil jsem snažila nevnímat své okolí. Ty tmavé cihly na stěnách, obrazy, zdobené koberce a sochy. Nechtěla jsem myslet na to, kdy končí můj život princezny, či jestli zde probíhají nějaké změny. Nezvládla bych už zjistit nic nového.

Strážce mě doprovodil do jedné z pracovny, která nikdy nebyla nijak zvlášť využívána. Vzduch je zde chladný a ostrý. Přítomnost seveřana se jednoduše nedala popřít.

Odmítala jsem se na něj dívat, neboť mi jeho tvář připomínala smrt a všechnu tu nenávist, která se ve mně střádá.

Vnímám, jak si mě řezník prohlédl a jak se protáhl na své židli. Určitě přemýšlí, co se mnou má podniknout. Proč mě vlastně nazval královnou, když si přivlastnil můj domov?

Ve svém zorném poli jsem viděla, jak ukázal na židli před jeho stolem a já se pomalými pohyby posadila.

„Odmítáš jíst, pít, spát a mluvit, a to jsem ti přitom dopřál mít korunu," řekl tichým, nebezpečným hlasem a já k němu konečně vzhlédla.

Dopřál? V mém nitru se otřásla zlost a nenávist. Zaskřípala jsem zuby a nedokázala mrknout. Bylo opravdu pozoruhodné, jak odporně drzí a prohnilí to je člověk.

Unaveně se poškrabal na zátylku a prohlédl si mou tvář, jako by v ní něco hledal.

„Hádám, že kdybys toho věděla více o jedech, pokusila by ses mě brzo zabít," ušklíbl se. „Lituješ teď, že ses tomu nikdy nevěnovala více?"

Stále jsem odmítala dostat ze svého hrdla slovo, které by mu bylo věnované... nic by totiž nedokázalo popsat to, co vše bych mu chtěla říct. Místo slov bych na něj nejraději vrhla všechny své pocity, které se v mém těle kroutí jako jedovatí hadi.

Povzdechnul si. „Vypadáš unaveně. Nechám tě doprovodit do tvé komnaty – nemusíš se ani obtěžovat se snažit utéct, protože se ti to nepovede – a dám ti prostor mít čas nad tím vším přemýšlet. Jednou stejně budeš muset promluvit a čelit tomu všemu."

Chtěla jsem mu probodnout ty modré oči, které působily jako smrtící chlad. Jako severský vítr, krutost a křik meluzíny.

Když jsem se na něj pořád dívala, všimla jsem si, jak se mu napnula čelist a já si byla jistá, že neví, co si se mnou má počít a já za to byla vděčná. Nechci, aby o mně věděl všechno a především, jakým jsem člověkem a čeho všeho jsem schopná.

Jestli je v něm chlad a zima, ve mně teda vře pekelný oheň, který ho strhne dolů z jeho vrcholu.

Má matka do něj vkládala naděje. Měl být mým mužem, mým manželem, ale místo toho, abych s ním všechno získala, tak mi všechno vzal. A já nepochybuji o tom, že tohle je pouze začátek mého konce.