Prokletí tarotu: Líc (nedokončeno)

KAPITOLA SEDMÁ

Bude se konat ples.

Ano, po tom všem prolévání krve, nářků, slz a litování se bude tancovat. Chce se mi z toho zvracet.

Vlastně ani netuším, čí konkrétně to byl nápad, ale dneska ráno mi to pověděla Isla a mně se v ten moment zamotala hlava. Když jsem pak seděla na posteli a představovala si, jak to bude celé vypadat a především, jak to dopadne, tak mi na to služebná nic neřekla. Pouze pozorovala mou tvář, ve které se musel svádět neskutečný boj o neutrální a nic neříkající výraz.

Když pak Isla odešla a já zůstala v pokoji sama, tak jsem dlouho chvíli stála před oknem pozorovala, ranní, tichou a pochmurnou krajinu a přemýšlela. Budu pozvaná?

Jenže kdybych byla, co by to pro mě a mé království znamenalo? Říkalo by to jediné – patřím ke Cutlerům a nehodlám s nimi bojovat. Avšak tohle by byla neskutečně daleko od pravdy. Nechci s nimi mít nic společného a lituji každého dne, kdy nemohu vrátit čas a zvrátit nezvratitelné události.

Povzdechla jsem si, protože mi nepřipadalo, že momentálně něco zmůžu. V tento moment musím pouze vyčkat na moment, kdy se dozvím, zdali je má přítomnost vyžadována, či jestli mě zamknou v mé vlastní komnatě.

V mezičase jsem se tedy rozhodla dělat pouze jediné – zlepšovat se... vytáhla jsem si proto deník plný slov o jedech a znovu se začetla do textu, který mě může zachránit.

Většinu textu jsem však již znala nazpaměť, a dokonce jsem si od Isly nechala přinést i štos papírů v kožených deskách, abych si mohla trénovat náčrty rostlin, a přitom neměla možnost zapomenout, jak vypadají.

Trávila jsem u deníků nekonečno hodin, a přitom dýchala ten odporný zatuchlý smrad stránek... možná se mi z toho i motala hlava více než jen z představy toho proklatého plesu.

Den ubíhal neskutečně pomalu, neboť jsem neměla dostatek energie na to, abych vymyslela svůj harmonogram. Bylo však obtížné naplánovat cokoliv, co by se mi nehnusilo hned v prvních několika vteřinách.

Zprvu jsem přemýšlela nad projížďkou, ale to je to poslední, co by mi po mém pádu dovolili. Následně nad literaturou, ale slov z deníků jsem již měla plnou hlavu. Projít se? To asi těžko v zámku plného nepřátelských vojáků... tak co mi zbývalo, abych si neukousala nehty nudou?

Možná že byla skutečně mou poslední volbou před tím, než se tady dočista zblázním.

Ano, už si sice nechci nikdy vidět a budu ji proklínat v první okamžik, kdy spatřím její zašlý obličej, ale vyhnu se tomu setkání snad někdy? Přece jenom je to má tetička a já si vyslechnu její slova, i přesto, že bych ji je nejraději vyrvala z hrdla.

Oblékla jsem se proto do velice jemných šatů, což znamenalo až po kotníky dlouhá upnutá, nebesky modrá látka. Rukávy mi zdobilo stříbrné vyšívání a na krk jsem si dala několik nic neříkajících náhrdelníků. Možná jsem vypadala jako puťka, ale teď nebyl ten moment, kdy bych na sebe chtěla upoutávat více pozornosti, než je potřeba.

Směrem k podzemí jsem kráčela pomalým a pozorným krokem. Rozhlížela jsem se okolo sebe, mnula si ruce, a přitom si v hlavě opakovala možný rozhovor, který mohu uvést s tou poslední Layoldovou, kromě mě.

Prostředí zámku mi den po dni začínal připadal více cizí. Bála jsem se každého roku, kde na mě číhaly zvědavé, nepřátelské oči a nehledně na to, že mě Threllští vojáci provází na každém kroku, tak jsem stále nemohla vystát jejich přítomnost.

Již jsem se přes zahrady mířila k místu, kde byla Arista držena, když v tom mě vojáci v mé blízkosti dohnali. Nepříjemně jsem na ně pohlédla a v nepochopení naklonila hlavu.