Ještě nikdy předtím nic takového neviděla.
Ty oči....modré, tak modré... modré jako nebe nad vrcholkem Merricku, modré jako chrpy, které tečkují zlaté obilí na polích v údolí. Byly to oči myslitele, se vzdáleným, a přece zaostřeným pohledem.
Nebo oči bojovníka.
Catriona se probudila a téměř užasla, že je sama. Z hloubi své rozměrné postele si prohlížela povědomé okolí, tlusté sametové závěsy, které postel z poloviny halily. Jejich družky visely zatažené přes okna, za nimiž svištěl vítr a varoval všechny, kteří ještě nespali, před nadcházející zimou.
Na mřížce v krbu zářily rozžhavené uhlíky a jejich světlo dopadalo na vyleštěnou dřevěnou podlahu i světlejší obrysy křesel a prádelníku.
Byla hluboká noc, hodina, v níž jeden den končí a druhý ještě nezačal. Všechno bylo uklidňující, stejné jako vždycky.
A přece se něco změnilo.
Když se Catrionino srdce trochu utišilo, dívka se zachumlala do pokrývek a pokusila se vybavit si tvář, která se jí zjevila ve snu.
Všechny její podrobnosti neztrácely ani po probuzení ostré obrysy.
Stejně tak ostrá byla i jistota, že tento muž sehraje v jejím životě nějakou roli, dotkne se ho jakýmsi zásadním a citlivým způsobem.
Třeba je to ten, koho jí Paní vybrala.
Tahle myšlenka Catrioně nebyla nepříjemná. Bylo jí koneckonců už dvaadvacet let, dávno překročila věk, v němž se dívky poprvé setkávají v postelích se svými milenci a možná i věk, kdy by ještě mohla doufat, že je pro ni v tomhle odvěkém rituálu vůbec připraveno nějaké místo.
Ne snad, že by litovala toho, kam se její život ubíral.
Bylo to správné, protože ten směr mu určili už při jejím narození. Catriona byla ,,Paní údolí".
Podle jedné z místních zvyklostí náležel tento titul jen a jen jí: nikdo jiný si na něj nemohl činit nárok. Byla jediným dítětem svých rodičů a po jejich smrti zdědila Casphairnské sídlo, spolu s přilehlým údolím a povinnostmi, které s tím souvisely. Stejně jako předtím zdědila sídlo a údolí její matka od své matky.
Všichni Catrionini přímí předkové v ženské linii měli stejný titul: ,,Paní údolí".
Catriona se spokojeně zachumlala do teplých pokrývek a usmála se. Jen málo nezasvěcených tušilo, co její titul znamená.
Někteří ji považovali za čarodějku a často používala strašidelné historky, aby zastrašila nevítané nápadníky. Stát ani církev sice neměly čarodějky v lásce, ale její údolí bylo tak odlehlé, že v něm zůstávala v bezpečí.
Jen málo lidí vědělo o Catrionině existenci, a žádný z nich by nikdy nezpochybnil její postavení ani tradice, z nichž se zrodilo.
Všichni obyvatelé údolí věděli, co je Catriona zač, i co její postavení obnáší. Všichni nájemci, kteří žili v údolí, pocházeli z rodin, jež zapustily kořeny ve zdejší úrodné půdě už před mnoha generacemi.
V rámci tradice vnímali paní údolí jako zástupkyni Paní světa, starší než sám čas, ducha země, který je ochraňuje, strážkyni minulosti i budoucnosti.
Každý z nich se jí svým způsobem kořil a s naprosto nezpochybnitelnou důvěrou se na ni obracel jako na zástupkyni vyšší moci, která se stará o ně i o jejich údolí.
Byla to totiž čarodějka.... a vládla nesmírnou mocí, stejně tak jako já čarodějka jsem a čekám jen na to kdy mě dají do plamenu a kdy mě upálí.
Nebo je kdy mě chytí za to kdy jsem někoho pomocí bylin očarovala, protože jsou byly dobré i zlé a záleží jen na nás lidech jak je budeme používat a jak je budeme znát....Stejně tak jako i čarodějky jsou dobré i zlé a některé z nich pomáhají a jiné naopak škodí.
