Hlasy času

.-.-.-.-.

Rok 2014 a mé děti se nacházeli ve školce. Dnešní den vypadal jako každý obyčejný, který nebyl ničim zajímavý, avšak to co vypadá na první pohled jako nevinné, nemusi tak přece být v reálu. V tento den se mohlo pokazit úplně všecko, tak jako vlásek omotany okolo prstu

Zavírala jsem chodové dveře, které ze sebe vydali neslýchané vrznutí. Dlouhou dobu jsem se hodlala dveře opravit, aby mě méně rušili, jenomže věci na opravu se nám doma strádali, ale v takovém velkém domě, dveře nebyly jediným hlasitým vrznutim.
V županu jsem kráčela do kuchyně, abych poklidila po dětech nepořádek, a měla vše z krku hotové. Občas jsem, díky dlouhému županu, zakopávala, nýbrž jsem to nijak neřešila.
Když jsem, šla po schodech musela jsem si župan shrnout až ke kolenům, abych nesjela dolů po schodech, avšak když jsem pokaždé, ulehla do postele, mi župan sloužil k zahřívání celého promrzlého těla.

Na venkovnim parapeté se každou pěti sekundu, ozvali kapky deště, který na sebe upozorňovaly prostředí špatného počasí. Z kopce se vykalila voda, směrem k rybniku
Pro rostliny, to bylo ideální počasí na regeneraci, ale pro mě to znamenalo jenom jediné...

Talíře a sklenky, vedle umyvadla, byly umyté a čisté, jenže já je dala na jejich původní misto, do skříněk, aby mi nepřekáželi. Celé ráno jsem přemýšlela o tom, co dnes budu mít v plánu, jenomže se mi v hlavě nenaskytl žádný nápad. Tímto přemýšlením jsem se zády opřela o linku a paže pustila volně k tělu a po chvilce si zívla, že jsem se až k smrti nudila. Jenže netušila jsem kam až mě moje rozhodnutí dostalo.

Tou nudou a mojí nepřítomnosti, jsem se odebrala zpátky do ložnice, kde jsem si sedia na postel a dívala jsem se na rodinné fotky. Každá fotka z nich, měla různé rámování, čímž je to udělalo více zajímavější, avšak co je spojovalo, byla stejná barva bez chybičky. Žádná chyba se v nich nenasila a to ani na fotkách, jenže dokonalost byla v tomhle světě vše, kromě v mém životě, nikdy nebyla.

Ze zdola se ozvalo křupnutí, ztuhla jsem. Své oči jsem nechala na otevřených dveřích, ve kterých jsem viděla pouhou tmu. Byla jsem vystrašená až k smrti a chloupky na celém těle se mi zježili, U sebe jsem neměla mobil, jenomže křupnout mohlo cokoliv. Větev, staré parkety, neuzavřená flaška, prostě cokoliv.
Odvážila jsem se, jít to dolů prozkoumat.
Potichu jsem se, odebrala ke schodům a podívala jsem se, jestli okolo mě nikdo není. Rukou jsem se chytla zábradlí u schodů a snažila jsem se nevydat žádný zvuk, nu což se mi nepovedlo, Patou jsem dopadla na schod a ozvalo se hluboké vrznutí, na místě jsem ztuhla. Co teď, pomyslela jsem si

Po chvilce jsem se odvážila k dalšímu kroku, k dotknutí nohy podlahy. Vše se mi zdálo na první pohled v pořádku, ale cítila jsem nepříjemný pocit a právě ten pocit se mi zvětšil, když jsem procházela okolo vchodových dveří, které byly dokořan, a to nevěstilo nic dobrého. Policií jsem volat nemohla, protože jsem nevěděla kam až to může zajít.

Nechala jsem dveře, tak jak byly a v tichoučku jsem se odebrala do kuchyně. Bylo to sice riskantní, to jsem věděla, ale moje pokušení, sama zjistit, co nebo kdo je v mém domě byla silnější, než opatrnost.

Vycítila jsem, na sobě něčí pohled a hlavou jsem hmitala sem a tam. Nic jsem, nepoznamenala. Žádný pohled ani pohyb. Jenomže dveře jsem při odchodů děti, řádně zavřela, tak proč jsou tedy otevřené? Na tuhle otázku, mi odpověděla utěrka přiložená na mé puse, která mi bránila dýchat. Někdo mě tiskl těsně k sobě a držel mé paží, pod krkem.
Co mi síly stačily, jsem neznámého udeřila do hrudě, čímž jsem mu z plic, vyrazila dech a jeho tisk povolil.
První co mě napadlo udělat bylo utéct a to jsem uskutečnila. Ta samá utěrka, co jsem měla přes pusu, mi sebrala síly, ale ne všechny a využila jsem, mé poslední síly na otevřeni venkovních dveří.
Neznámí se začal zvedat ze země a já musela rychle jednat, bez dlouhého myšlení.
Za domem byly jen lesy a já věděla, že není dobrý plán, běžet do lesa, avšak jsem se neposlechla a běžela jako o život. Les či neles.