League of Legends: The Lost Ones [CZ]

O trochu víc času

Čas na tomto kousku severního Frejlordu jakoby zamrznul stejně jako svět za okny dřevěné chatrče. Dny se táhly líně a zraněnému časovému podfukáři nezbývalo než zůstat u svého přítele z jiného času alespoň do té doby, dokud se rána na jeho zádech nepřestane otevírat.

Ošklivá sečná rána kolem dokola lemovaná spáleninami se hojila hůř, než Malcolm očekával. Proto musel u sebe v chatrči strpět kartáře ještě pár dní. Brzy se ale načapal, že mu Tobiasova přítomnost překáží čím dál méně. Každé ráno vstal, postaral se o znovu rozšklebená zranění a přichystal snídani. Někde v koutku duše si začínal přát, aby Tobias nikdy nemusel odejít…

Žoldnéř rozehnal své myšlenky potřesením hlavou. Prošedivělé prameny mu napadaly do obličeje. V srdci se ozval osten bolesti. Vzdychl a odložil nástroje stranou. Stejně, jak špatně se hojila Tobiasova záda, tak se i opravovala jeho zbroj. Malcolm byl s chronotechnikou překvapivě zručný, chyběly mu ale důležité komponenty. V myšlenkách zabloudil pohledem na Osud, která tiše a poslušně odpočívala v rohu malé pracovny.

Potom vstal. Nohy židle zavrzaly o dřevěnou podlahu, stůl se zatřásl, když do něj Malcolm narazil stehny. Vzdychl a vyšel z pracovny. Mimoděk pohlédl na kartáře, který v brzkém ránu tiše spal na sedačce přikrytý teplou dekou. Malcolm znovu, snad už po tisíce toho rána, vzdychl. Vešel do druhé místnosti, do své ložnice a tichými kroky vyšel k posteli. Poklekl na kolena a nějakou chvíli šmátral rukou pod postelí, dokud nenašel to, co hledal. Balík, zabaleny v látce, pečlivě stažený koženými popruhy.

S balíkem pod paží se potichu vrátil do sve pracovny. Zavřel za sebou dveře a zanechal kartáře jeho snům. On měl práci.

Sny ale neměly Tobiase kolébat dlouho. Brzy se do oken dřevěné chatrče opřely poryvy silného větru. Sněhová bouře přecházela přes hřebeny hor a prvním větrem o sobě dala vědět v tichém, stromovem údolí. Nesla sebou chlad; další neuvěřitelně studený, nepříjemný a podvědomý chlad.
Tobias otevřel oči. Divný pocit rozechvěl jeho tělo, vnitřnosti se mu sevřely v hrůze. Prudce se posadil, osten tupé bolesti se mu zaryl do svalů na zádech. On ho ale ignoroval. Upřel pohled k oknu a s vrůstající hrůzou a rozrušením si začínal uvědomovat krutou pravdu. Prostor se pohnul, čas rozestoupil, dimenze se otevřely a spojily dírou v prostoru.

Našla mě…

Srdce mu divoce tlouklo. Obrátil svůj pohled ke dveřím pracovny, zpod kterých vycházelo líné žluté světlo. Přivedl ji k němu, uvědomil si najednou. Potichu se postavil na nohy, obul si boty a vytáhl z poza opasku známou modrou kartu. Poslední, která mu z jeho balíčku zbyla. Převrátil ji v prstech, potom ji zase schoval. Vyšel ke kuchyňské lince, ze které sebral nůž. Zasunul si ho do boty a tiše jako kostelní myš vyběhl z domu do sněhové bouřky.
Byla zima. Ale to ho netrápilo. Netrápil ho ani studený vítr a ledové jehličky, zapichujici se do jeho prokřehlé kůže. Zakryl si oči a pokračoval temným lesem. Cítil její přítomnost. Čas se pohnul, prostor se rozestoupil, cítil tu disturbanci. Uchechtl se pro sebe, a pak kdo z nás je vlastně anomálie, řekl si v duchu.

Cukl sebou v ostražitosti. Zaslechl rýchlé kroky. Nebo to byl jen poryv větru rozechvívajíci stromy? Bylo to praskání větví? Svist ostrého kovu proťal vzduch. modrá šmouha se vkradla do koutku jeho oka. Uskočil.

Zářivě modrá chronotechnická čepel se zabořila do hlíny přímo před ním. Riven vystřelila ze stínu stromů a se zuřivým výkřikem Sekla znovu. Tobias se sklonil a rychle ustupoval před kultistkou, která zasekl čepel do stromu u kterého před chvílí stál. Polkl, neměl se čím bránit, uvědomil si najednou.

"Parchante," zavrčela Riven. Přehodila si čepel z ruky do ruky s neskutečnou lechkostí. "Teď už mi neutečeš!"

"Možná," ušklíbl se. Chytil větev stromu. Stáhl ji za sebou a ve chvíli, kdy kultistka zaútočila, šlahoun pustil. Riven šlehl kus stromu přímo mezi oči.
Tobias byl stratég. Dokázal své nevýhody proměnit ve své výhody. Byl to karetní mág. Stejný trik udělal ještě dvakrát. Na třetí byla Riven připravena a větev rozsekla čepelí. Tobias se mezitím stačil schovat za jeden silnější strom. Přitiskl bolavá záda na hrubou kůru a vydechl.