To zvladneš

To zvládneš 1.část

Ležím na posteli a přemýšlím.

Tlumeně vzlykám do polštáře a doufám, že mě nikdo neslyší. Že už mě nikdy neuslyší.

Může být život ještě horší? Tato otázka zaplavuje mou hlavu den co den. Naštěstí je tady stále moje rodina.

„Kate?" snažím si utřít make-up rozpitý v mých slzách.

„Ano" odpovídám falešným klidným tonem.

„Už musíme vyrazit" ...

„Však já už jdu", umyji svůj příšerný obličej a trochu se namaluji.

Nasedám do auta a už jedem. Cesta ubíhá a já pomalu usínám.

Probouzí mě hlasité troubení nějakého auta, chvíli si protírám oči a pak si uvědomuji, že je tma a mi stále jedem. Než se ale dokážu úplně probrat slyším velkou ráno, dívám se z okna a vidím rychle jedoucí auto proti tomu našemu. Vyděšeně se dívám na rodiče, kteří asi nic netuší. Máma se jen na minutku otočí a usměje se... BUM...

Za zavřenými víčky vidím silné světlo. To světlo pomalu ztrácí svou intenzitu. Až je tma. Úplná tma.

Pomalu se snažím otevřít své k sobě pevně přivřená víčka, nejde to. Po chvíli ta síla ale povolí a já je konečně odlepím od sebe. V hlavě mám vymeteno a to do slova a do písmene.

Za bílými dveřmi slyším tiché hlasy, nic mi nepřipomínají. Slabé pískání přístrojů mě však odvede od pozornosti hlasů. Dlouhá bílá čára pobíhá po zelené malé obrazovce vedle mě. Jsem v nemocnici.

Někdo přichází. Slyším tlumené kroky za dveřmi. Jemné zaťukání mě přivedlo zpět do reality.

„Slečno?" otázal se mě mladý doktor. „Jak se cítíte?" sypal jednu otázku za druhou.

„Jsem v nemocnici" sykla jsem. „Co tu dělám, aaaa kde jsou moji rodiče?". Pomalu jsem si začala vzpomínat, co se vlastně stalo. To auto. To auto, které rodiče neviděli. To co se tak rychle přibližovalo k nám! „Je mi to líto" oznámil mi a v tu chvíli jako by všechna ta bolest, kterou jsem poslední dny cítila, chtěla ven, ta psychická bolest kterou mi způsobovali ve škole, prostě už nechtěla dál zůstat ve mně. „Néé, to nemůže být pravda" vykřikla jsem a vyhrkli mi slzy do očí. Najednou se rozletěly dveře a do nich vešel, no přímo vběhl, blonďatý kluk. Ani jsem nestihla si toho kluka prohlídnout a hned jsem byla v jeho objetí. Když jsem ucítila to objetí, ve kterém jsem se vždy cítila v bezpečí, věděla jsem kdo to je. Byl to můj nejlepší kamarád Niall.