Muž do tratoliště krve vydechl levým koutkem úst jen několik bublin. Zrzavé, nyní spíše zkaleně tmavé vlasy se nořily do bahna. Byl celým tělem přilepen k zemi. Nemohl se hnout. Z jeho končetin se staly jen těžké kusy neovladatelného masa. Postupně ztrácel i poslední zbytky vědomí. Plíce se mu plnily tmavou krví, která zároveň hledala jakoukoliv cestu ven z jeho útrob. Vytékala z jeho úst poklidným proudem, jako řeka v létě. Dusil se. Na svých bedrech cítil tíhu blížícího se konce.
Okolí bylo potemnělé, modravá noční obloha se pomalu měnila. Ale první růžové plamínky u obzoru již odkrývaly východ slunce, které postupně zalévalo koruny okolních stromů zlatavými barvami. Zvlhlá hlína a drobné kamínky přímo před ním se zničehonic začaly třást. Uslyšel dupot koňských kopyt. Na samotném zlomu cesty, kam jen dohlédl svýma těžknoucíma očima, se zjevila postava jezdce. Byla příliš daleko, než aby mohl s jistotou určit, kdo mu jede vstříc. Snad sama smrt si osedlala černého hřebce a s nabroušenou kosou spěchala vsadit mu poslední ránu. Ránu z milosti.
Tu si muž ale nezasloužil. Moc dobře věděl, čeho se dopustil. Vzpomínal na zvěrstva a ohavné skutky, které páchal ve jménu svého Boha. Na krev, která ztékala po čepeli meče, přes jílec, až do jeho dlaní. Na oči mužů, kteří jen bránili své domovy. Oči nevinných žen, jejichž jediným hříchem bylo milující srdce. Ale především na ty jediné oči. Vše ve jménu vyššího dobra, jak tomu říkávali jeho bratři, a především výše postavení členové řádu.
Ne, nezaslouží si žít dál. Jeho duše je příliš těžká. Nese břemena nevyslovitelných hrůz, která ho po právu stáhnou do pekel až naposledy vydechne. Až opustí tento svět bezpráví a hanby, v němž se zlo halí do bílých plášťů, v němž slova lásky a víry jsou jen lží a omluvou pro nejstrašnější zločiny.
Nárazy kopyt byly stále bližší. V záplavě posledních myšlenek se z každého cinknutí podkovy stávala zvučná a ostrá melodie, jež muži rezonovala jeho lebkou. Vyčkával na smrt, kterou si byl více než jist.
Jezdec dorazil až k němu. Muž jen rozmazaně viděl, jak sesedl z koně. Jezdcovy kožené boty s pevnými kovovými přezkami mu byly velice povědomé, znal jejich majitele. Pokusil se z posledních sil vztyčit hlavu a spatřit tvář onoho člověka, jenž stál nad jeho bezvládným tělem. Marně. Vše kolem se náhle zatočilo. Jako kovadlina letící hlubokou studnou udeřila tma na dno jeho mysli a konečně přišla prázdnota. Ale v ní žádné peklo.
***
Rytíř pevně svíral svůj mohutný meč. Jeho čepel odrážela záblesky okolních ohňů. Zároveň se v ní zrcadlily i tváře bezpočtu mrtvých, kteří leželi podél hradeb. Vzduchem se nesl pach hořícího města. I jeho obyvatel. Tak ostře tento zápach štípal do nozder, do očí. Ale rytíř byl přivyklý. Nevnímal to, co by jiné srazilo k zemi, co by vypálilo díru do duše každé jiné lidské bytosti.
Vykročil vpřed rázným krokem. Šikovala se před ním řada ozbrojenců oděných ve zlatavých zbrojích. Byli ozbrojeni zahnutými meči, které by v jeho rodné zemi nikdo nepoznal. Tyto zbraně užívali jen bojovníci z těchto dálných krajin. Z východu, kde měli svého vlastního boha. Nechtěli žádného jiného a byli ochotni pro něj umírat s úsměvem a odhodláním ve tváři. Stejnou sílu vůle však měli i rytíři, přicházející ve jménu vyššího dobra. Ti, kteří věřili, že mečem a silou spasí svět. Že krvavé polibky, které rozsévali, byly tou nejsvětější službou všemu lidstvu.
Rytíř políbil plochou čepel svého meče. Krev na ní ulpěná se obtiskla na jeho rty, které nyní potichu šeptaly zbožné modlitby a prosby. Bílá látka varkoče zavála ve větru. Symbol rudého kříže se zjevil jako obraz a po chvíli se opět skryl za rytířovy ruce, jimiž pevně třímal meč. Bez zaváhání se rozběhl naproti svým nepřátelům, vpadl mezi ně jako rozzuřený medvěd. Tvrdými údery odrážel útoky, a ještě brutálnější silou se opíral do protiútoku. Špička jeho meče se nořila do hrudníků. Ostří sekalo končetiny, z nichž prýštila krev do všech stran. Kosti se lámaly pod nelítostnými ranami, které rytíř v záchvatu boje rozséval. Byl pánem nad životem a smrtí na vzdálenost všeho, kam ocelové prodloužení jeho paže dosáhlo. Vše pro něj bylo tak jasné, vnímal každý krok, každé mávnutí meče, a přece jako by se na těch pár metrech válečné půdy dočista ztratil. S ohněm žhnoucím v jeho hrudi i mysli nakonec porazil své nepřátele. Jako lovecký pes prahnul po krvi bezvěrců. Vydal se tedy dál napříč městem.
Stále v zápalu boje došel kamennou uličkou až k malému rohovému domku. Nehořel, okna byla zabedněná a dveře zamčené. To vyvolalo v rytíři podezření. Byl si jist, že se zde skrývají další nepřátelé, které je třeba přinutit pokleknout před skutečným Bohem. Přistoupil blíže k poměrně chatrným dřevěným dveřím, silně zatlačil a s rupnutím vpadl dovnitř. Nikde nikdo. Chvíli se rozhlížel. V ruce třímaný meč zdvihl před sebe, aby byl připraven kdykoliv udeřit. Zpoza vedlejší místnosti se ozval rušivý zvuk, jakési zaskřípání. Rytíř se okamžitě přesunul.
Místnost byla opět prázdná, vyjma velké zdobené skříně z masivního dřeva, jež stála u zdi. Pomalým a ostražitým krokem se k ní přibližoval. Když už stál zcela u ní, nastalo ticho. Ne takové, jako bylo dosud, ale ono těžké napjaté ticho, které předchází tvrdému nárazu.
A přece, dveře skříně byly s výkřikem rozraženy velkým snědým mužem. Rytíř byl odražen několik metrů dozadu. K jeho smůle upadl. Těžká kovová helmice spadla z jeho hlavy a odkryla upocenou tvář se splihlými zrzavými vlasy. Ležel na zemi a slyšel, jak se k němu velký muž rychle rozebíhá. Instinktivně a na poslední chvíli vztyčil svůj meč. Nestihl nic víc. Najednou ucítil, jak na něj padá velká tíha. Jak se ostří meče zanořilo do těžké masy. Pustil meč zaklíněný přímo před ním a odtáhl se stranou.
Když vstal, uviděl na zemi ležet onoho velkého muže. Ležel ve vlastní krvi, se zbraní hluboko zaťatou v jeho podbřišku. Jen sebou trhavě házel, až ho nakonec život dočista opustil.
Rytíř ztěžka popadal dech. Po krátké chvíli zaskočení se opět jeho mysl uklidnila. Vytahoval z mrtvého muže meč. Surově jej vytrhl, až s sebou ostří vzalo i kus vnitřností. Byl již odhodlán k odchodu, k pokračování v jeho cestě za krví.
V onu chvíli však za svými zády ucítil záchvěv. Pohyb, který se téměř neslyšně a lehce blížil. Odmítal další nemilé překvapení a rozhodl se vykonat výpad naslepo. Ať už je za ním kdokoliv, jistě to není přítel, když se plíží jako vrah. Svůj meč svižně napřáhl a sekl jím v obratu přímo za sebe. Trefil cíl. Před nyní dokořán otevřenou skříní stálo malé děvčátko. Snědé, s černými vlasy a obrovskýma hnědýma očima, které připomínaly kmeny kvetoucích dubů. Do boku se jí zakusoval rytířův meč. A oči, které ještě před chvílí plály životem a krásou, se náhle zahalily stínem, zhasly. Bezvládné tělo drobné dívenky se skácelo k zemi. Mladý strom přestal kvést.
