Růžové dilema

„Prosím jedno cappuccino." „Dvojité espresso!" „Latté, ale mohlo by být se sójovým mlékem?" „Ano, další!"

Na půl ucha posloucháš postupné objednávky, zatímco skládáš mokrý deštník a stahuješ si pletené rukavice. Pomalu se rozhlédneš. Za okny je pouze déšť, jinak ani noha, ale v kavárně to žije. U stolků lidé vášnivě debatují se svými přáteli, kolem nich pobíhají děti, jejichž rodiče se je marně snaží nalákat pomocí sušenek zpět na židle, na gaučích vzadu si zamilované páry vyznávají své city a několik studentů v křeslech pod okny se v tom všem snaží pracovat. Ve vzduchu se mísí vůně kávy s útržky rozhovorů a tlumeným světlem. Idylka jakou jen šedivé listopadové odpoledne dovoluje.

Obracíš pozornost k tabuli s menu. Co si dáš? Možností je jako kávových zrnek, přesto už předem odhaduješ, že zůstaneš u obyčejného cappuccina. Jako vždycky, jako všichni. Když se nad tou myšlenkou ale pozastavíš, dochází ti, že ho vlastně tak úplně nechceš. Ne, že by bylo špatné - to vůbec. Nedokážeš si s ním ale spojit tu malou povznášející radost. Něco tomu prostě schází.

Nechápeš, co. Je to zvláštní. Chodíš sem každý čtvrtek po škole a vždy si ho dáváš. Tohle je poprvé za celou tu dobu, kdy nad tím takhle filozofuješ. Nad kafem. Není to hloupé? Není to k smíchu?

Tak dobře, co si ale objednáš? Pročítáš stálou nabídku odshora dolů a zezdola opět nahoru, ale nic tě neláká. Tu v koutě své mysli přistihneš úvahy nad jahodovým frappé z vedlejšího plakátku. Skutečně? Vždyť ledovou kávu nikdy nepiješ. Vlastně ani nevíš, jak chutná. Navíc si všímáš, že v celé kavárně ho nikdo nemá. To bude divné, když si ho objednáš pouze ty. „Ale tak," špitá z jiného rohu jiný, tenčí hlásek, „za zkoušku nic nedáš. Přece víš, že ho chceš."

Když po několika dlouhých minutách rozvažování přistupuješ k pultu, stále máš pochybnosti. „Prosím jedno jahodové frappé."

Je výtečné.