Starbucks

1. Kapitola

*Z pohledu Peyton*

Bylo úterý a pršelo, protože v New Yorku bylo zrovna deštivé období. Možná by to bylo normální úterý, kdybych toho dne neběhala po městě a nesháněla si práci, kterou jsem tak nutně potřebovala. Jo, možná je divný, že devatenáctiletá holka ještě nemá ani brigádu, ale nikdy jsem ji vlastně ani nepotřebovala. Teda až do toho úterka...

Abych vás uvedla do obrazu, měla jsem přítele. Ten rozchod byl hodně drsný. Bydleli jsme spolu něco málo přes dva roky, v jeho bytě. Všechno bylo super, jezdili jsme na dovolený, byli jsme vlastně přímo dokonalý pár. Ale bohužel, i v tom našem vztahu platilo to, že všichni s mužským pohlavím, jsou svině. Když teda nepočítám miminka, ty jsou mega ultra roztomilý. Našel si jinou. I takové věci se občas stávají, ale něco jiného je, když to váš partner dělá už víc, jak čtyři měsíce a vy o tom nemáte ani ponětí. Tak jsem se odstěhovala hned, jak jsem to zjistila. Vlastně až po té hádce, kdy mi nadával a málem mě zmlátil, že chci odejít. Nerada na to vzpomínám...

*Flashback*

"Prosím tě, neřeš to! Je to jen sex!" zaječel na mě tak, až mu vystoupla žíla na krku. Měla jsem řvát spíše já po něm, než on po mě. To on mě podvedl.

"Jen sex? Děláš si srandu?" podívala jsem se na něho a dál si házela svoje věci v koupelně do cestovní tašky.

"Nebuď tupá, prostě jsem chtěl změnu, ale už vím, že to byla chyba." řekl už s větším klidem, ale nevěřila jsem mu ani nos mezi očima.

"Nevěřím ti, podváděl jsi mě čtyři ubohý měsíce, jak jsi mohl Travisi? Říkal jsi, že mě miluješ!" Rozzuřeně jsem okolo něj proběhla do pokoje, kde jsem otevřela rovnou dva kufry a chaoticky jsem do nich začala házet oblečení, hlavně abych s tím byla rychle hotová a mohla odsud vypadnout.

"Nikam nejdeš!" popadl mě hrubě za ruku, když jsem zapínala druhý kufr, naplněný až k prasknutí.

"Nebo co?" Rychle jsem se pokusila vytrhnout se z jeho sevření, ale nepodařilo se mi to.

"Nebo ti jednu vpálím a zamknu tě tady." arogantně se na mě podíval a usmál se. Takového jsem ho neznala, jediné čeho jsem si v poslední době všímala, bylo, že byl hodně nervózní.

"Pusť mě Travisi!" zaječela jsem skoro zoufale.

"Nikdy ty krávo blbá." řekl ironicky a své sevření ještě zesílil. Nic jsem mu neudělala, a proto jsem pořád nechápala, proč je naštvaný on na mě. Měl by být naštvaný sám na sebe když už.

"Nenávidím tě!" zařvala jsem co nejvíce jsem mohla a udělala jsem jedinou věc, kterou jsem si v tu chvíli byla jistá.

Má noha směřovala přímo do jeho rozkroku. Udeřila jsem do toho místa tak silně, že se s nářkem svalil k zemi. Dobře mu tak. Rychle jsem popadla kufry a přes rameno jsem si hodila tašku. Abych stihla opustit byt, pro jistotu jsem ho ještě jednou kopla a pronesla jsem větu.

"Jo a toho tvýho bimbase by si měl prohlédnout nějaký doktor. Myslím si, že tak malýho ho mít je až nemoc." Usmála jsem se vítězným úsměvem odklusala jsem ke vchodovým dveřím.

*Konec flashbacku*

Nejdříve jsem se musela vrátit k rodičům, ale upřímně. Který rodič, by chtěl mít pořád na krku devatenáctiletou holku? Našla jsem si byt, který mi rodiče koupili, ale musím jim jej splácet. Je celkem hezký, velký, ale zároveň útulný.

Procházela jsem asi po třetí West 73rd Street, když jsem zastavila před kavárnou.

'Hledáme zaměstnance, starší osmnácti let. Při zájmu kontaktuje níže uvedené číslo, nebo rovnou navštivte manažera na prodejně.'

Okamžitě jsem rozrazila dveře prodejny Starbucks, doběhla do nejkratší řady a nedočkavě přešlapovala na místě. Vždycky jsem tak trošku toužila pracovat ve Starbucks. Lepší kávu měli už jen v Costa Cafe. Konečně jsem byla na řadě a přistoupila jsem k tomu pultíku. Stál za ním, tak třicetiletý muž. Na hlavě měl snad dvě tuny gelu na vlasy a v uchu se mu třpytila stříbrná náušnice. Zeptala jsem se ho, kde bych mohla najít manažera, že se hlásím o tu práci. Ukázal mi schody, které byly za pultem a s poděkováním jsem se tím směrem vydala. Schod po schodu, krok po kroku, jsem byla čím dál tím víc nervózní. Zaklepala jsem na dveře kanceláře a po slově 'dále', jsem je otevřela a následně vešla dovnitř.

"Dobrý den." usmál se na mě starší pán za stolem.

"Dobrý den. Peyton Holmwoodová, přišla jsem se ucházet o práci." zaculila jsem se na něho.

"S radostí, posaďte se prosím." ukázal na koženou sedačku před jeho stolem.

"Děkuji." posadila jsem se a pohovor začal.

Ahoj! Takže, vítám vás u první kapitoly našeho nového příběhu. Jak už jste se mohli dozvědět, píšeme ho dohromady dvě. Holčičí kapitoly píšu já, a rovnou vás u této vítám (znovu). Pokud se vám zdá příběh zajímavý a bavila vás část, dejte nám vědět do komentářů a klikněte na hvězdičku.

Vaše _justprincesses_

- Denisakonen -