Kam zmizel ten čas

Začátek konce

Jemné sluneční paprsky dopadali na Ondrovu tvář. Lehce ho pošimrali na obličeji, což ho vytrhlo z nádherného snění.

Běžně se probouzel o necelou hodinu dřív, protože mu každou sobotu v devět volal Honza, aby vymysleli své plány na víkend. Minulý víkend vyrazili jen tak do parku uprostřed Prahy. Neměli žádné plány, tak jen chodili z místa na místo, dokud nenašli nádherné prostranství s výhledem a sezením. Každý víkend zažívali nespočet dobrodružství. Bylo jim jedno, když na ně lidé koukali skrz prsty a šeptali si cosi za jejich zády. Dokud měl nejlepšího kamaráda po svém boku nemohlo se nic stát, aspoň to si myslel.

Z nenadání vše neměřitelnou rychlostí nabralo jiný spád. Honza zapomněl, že Ondra existuje. Celou sobotu jejich konverzace stála, ani jeden z hochů se neodvážil tomu druhému napsat. Ondra měl pocit, že víkendové akce jsou v režii Honzy, který nedokázal nyní mluvit natož psát, protože se nezdravým způsobem třásl, byl mentálně nestabilní a nedokázal si v hlavě utřídit pohled na jeho vztah s jedním známě neznámým člověkem.

Když večer konečně nalezl Ondra odvahy, bylo pozdě. Bez náznaků ztratil kontakt s kamarádem, u něhož nepřicházelo na mysl, že by se mohli někdy odloučit. Bohužel, co nikdy nepředpokládal, vzešlo na povrh a hra byla rozdána. Z nenadání se život nepodobal konci pohádky, nýbrž smrtelnému tanci mezi ledovými krami, které s lehkostí balvanů padaly k zemi a zabodávali se do její podstaty. Ondra nevěděl, jestli je spíš tím tancujícím přízrakem nebo krou propíchávanou negativními myšlenkami, které se zdáli silnější než charakter.

Neděle ráno se nezdála o moc veselejší neustále myšlenky na Honzu ho nenechávali spát. Pokaždé když zavřel oči viděl před sebou jen jeho obličej, u kterého si přál aby byl skutečný a živý Honza ležel vedle něj. Dříve než se odpoutal od svých myšlenek obdržel zprávu v rodinné konverzaci, která mu dodávala odvahy, když neměl svého kamaráda po svém boku. Přes to, že s nimi už dlouho nebydlí, neměl pochyby o tom, že se mu po domově stýská a že mu chybí hřejivá slova jeho rodičů, kterými byl konejšen od útlého věku. Na příští sobotu měl naplánovaný výlet do svého rodného domu a chtěl překvapit Honzu, že ho vezme s sebou a zažijí společně nespočetná dobrodružství, jež nabízí malá vesnička uprostřed polí, která spadají k největšímu hospodářství v širých dálkách.

Do Ondrových očí se natlačili slzy, chtěl je vypustit, ale jeho silný charakter mu to nedovolil. Hlavním pravidlem, jenž ho doprovázelo celým jeho životem, bylo nedat najevo, jak moc slabý a bezmocný je. I když byl sám, málo brečel, jeho emoce nikdy neměly přednost před jeho působením ve světě. Sám sobě nechtěl dát znát, že je na konci svých mentálních sil a že by potřeboval na pár dní vypnout, ulevit svému tělu od stresu, kterého se mu dostávalo z nespočtu stran. Vysoká z něj doslova ždímala spánek, nemohl si dovolit usnout pod náručí učebnic, které ho nutili dobíjet energii nezdravými metodami, jež způsobovali jeho ještě vetší podrážděnost a neschopnost žít normální život.

Tento život beze snů žil dokud ho jeho sestra, která už bydlela pár let před ním v Praze, neseznámila z Honzou, s nímž byl Ondrův život neuvěřitelně nadlehčen. Ondra si přestal lámat hlavu nad vším tím stresem, co ho zasahoval ze všech stran, jedinou věcí kterou si opatroval byl jeho vztah s první opravdovým kamarádem, kterého získal a na kterého se mohl se svými psychickými neduhy obrátit. Minimálně do pátečního večera tomu tak bylo.

Oba kluci řeší své otázky, na které v průběhu děje budeme získávat odpovědi:

Co vedlo Honzu k náhlému pozastavení předplatného na pozici nejlepší kamaráda?, Jak se Ondra vyrovnává s následky své ztráty a za jak dlouho přestane na Honzu myslet? To bylo vše ve hvězdách vpité do několika řádků jejich osudu. Nebylo zde sebemenších pochyb, že tato kniha bude plná nedorozumění a pochyb, občas může vysvitnout naděje lásky.

Děkuji, pokud jste příběh dočetli až sem, jeho psaní mě vcelku bavilo. Můžete napsat nějakou kritiku a jestli budete chtít pokračování.