Kam zmizel ten čas

Poprvé sám

Neděle byla pro Honzu jak probodnutým srdcem. Ráno, jak slíbil rodičům, musel jít s nimi do kostela a pomodlit se za věčný nadpozemský život. Nevěděl však nebo spíš nevěřil, že by nad nimi existoval někdo všemohoucí, vševědoucí, kdo ví zcela vše a kdo dokáže číst myšlenky každého jedince. Na jeden okamžik by si to přál umět, jen na malou chvíli, když se střetne s Ondrou, nemyslitelně by ho zajímalo, jak moc blyštivýma očima ho jeho kamarád pozoruje a zda v nic nepřeskočí jiskra naděje vášně a chtíče. O tom všem si mohl nechat jen zdát.
S rodiči se usadil téměř dopředu. Necítil se v chrámě božím bezpečně, celý tělem mu projížděla husina, jako by mu veškeré pohledy napínaly kůži a zase ji srovnávali, aby nebylo poznat vady na nádherném mužské těle vyzrálého jedince, které bylo stvořeno k obrazu božímu.
V Honzově mysli stanul zvláštní nepokoj, nedokázal ten tento stav popsat, jediné spojení slov, které přicházelo v úvahu a mohlo definovat jeho rozháranou duši, by se dalo označit jako neviditelně viditelný duch. Zdálo se mu, jak jej každý jedinec populace propaluje pohledem, ale nikdo nedokázal spatřit neduh chorého srdce, jenž ho sužoval neustálými vracejícími se myšlenkami na jedinou ale neskutečnou medicínu, jež by mu mohla vyléčit šramy na duši zjevující se v něm po dobu jeho věku. Nemohl dumat nad dalekou cestou, která by ho čekala, kdyby se nerozhodl postavit obranný val a jak je běžné, by se pokusil uchopit příležitost získat muže svých snů. Jeho útěchou bylo, že je jen průsvitný ale ne průhledný, takže spousta niterných vzpomínek a představ zůstává uzavřena ve skříní svých kožních nedokonalostí, jež mu s radostí dokazovali nemožnost dosáhnout potřeb k naplnění jeho nicotného života v polích společenské soudržnosti.
Slova, vyřčená z úst farářových, ho jen obletěli. Stálé dumání stálo Honzu hodně sil, nebyl si jistý, kde mu hlava stojí. Kdyby nyní poslouchal faráře, nemusel by být po mši vytažen z řad oveček a odveden do soukromí. Zde se ho pan duchovní dotázal, co ho trápí a proč ho písmo svaté nenaplňuje. Bez přemýšlení mu vyzradil celou pravdu. Farář se k němu otočil zády a s ledově chladným srdcem, ho vykázal ze stánku božího a zakázal mu návrat. Další ze sedmi ran Egyptských byla na světě. Kolik ran má ještě dostat, aby osud usoudil, že je pravý čas obnovit v Honzově srdci lásku a štěstí?
Odmítl odjet s rodiči domů. Nechtěl poslouchat jejich dotčené hlasy, že se jejich syn vzdal Boha, už jen svým narozením. Honzovi se nepříčil, jen svou víru bral po svém. Neměl rád návštěvy kostela, nebavilo ho sedět na ztrouchnivělých lavicích v ledovém chrámu, kde tě mají zahřívat tvé vykonané skutky a tvá víra sídlící v tvém srdci.
Vydal se šouravým krokem k louce vzdálené zlomek kilometru od jeho polohy. Jediné probíjející myšlenka jeho mysli volala jméno Ondřej. Chtěl ho mít u sebe, postěžovat si na pana faráře, který mu zničil zbytek naděje. Přál by si jej chytit za ruku a nabídnout mu své srdce. Nepřestával s představou, že se před ním jako boží zjevení objeví Ondra v celé jeho neodolatelné kráse. Jedinou vadou situace bylo pouze snění.
Na paloučku si lehl do trávy a zavřel na pár vteřin oči, viditelný svět přestal existovat, musel zapojit zbylé smysly, aby mu připomínaly, kde leží a jak nádherně jeho okolí působí. První signál přispěchal z uší, zaslechli cvrlikat první ptáčky letošního jara, následně ucítil neměřitelný pohyb stébel trávy, ve níž s radostí trávil svůj volný čas určený k přemýšlení nad klecí stereotypů české společnosti.
Nechal se ovívat vánkem, stále myslel na dopoledne, ale nechtěl dopustit, aby ho pohltila a vytrhla z něj zub radosti, jenž se ho snaží vytahnout zpět na břeh. Je to jako by začínal žít od úplného dna.
Vítr narážející do jeho těla sílil, větve stromů se opile potácely ze strany na stranu. Nárazový zvuk okolo Honzi sílil a vytrhl ho z dumání. Schylovalo se k bouřce.