Odsouzenec

Seděl na chladné a špinavé zemi. Nohy před sebou natažené, kotníky zkřížené. Opíral se o kamennou stěnu, která ho i přes oblečení zábla.

"Přestaň se na mě tahle dívat."

"A jak se mám dívat na někoho, kdo je schopný udělat něco takového?"

"Co jsem podle tebe udělal? Nic nevíš."

"Byla jsem tam, Draco." prozradila mu.  Díval se na ní s vytřeštěnýma očima přes tu vzdálenost. Přes ty proradné kovové mříže.

"Nebyla!"

"Ale ano. Byla jsem tam a viděla to."

"Prozraď mi vše, co se dle tebe událo." vyzval jí.

"Mám ti vyprávět příběh, který jsi sám sestrojil? Opravdu?"

"Blafuješ." obvinil ji, ale jistý si tím vůbec nebyl. Té noci byl jak smyslu zbavený. Nestál o to mít společnost. Nedala si říct. Vnutila se. Byl na ní hnusný, ale nedala se nijak odbýt. Byla zaslepená a hluchá. Proto se jí to vymstilo.

"Byl jsi s ní."

"To je všechno, co jsi viděla? Celkem ubohý fakt."

"Proč jsi takový? Proč jsi to udělal?"

"Nejsem ten, kdo si myslíš!" vykřikl. Rozčilovalo ho, že si ho stále přizpůsobovala, jak se jí to zrovna líbilo. Dělala z něj někoho, kým nikdy nebyl.

"Neodpustím ti to."

"Co mi neodpustíš? Co přesně, Hermiono?! To, že jsem byl s ní nebo že jsem jí ublížil? Nebo, že jsem to udělal kvůli tobě? Naschvál?! Protože jsi mě k tomu dohnala?"

"To ty jsi to spáchal, nesnaž se to hodit na mě!" prozradila roztřeseným hlasem.

"Nechci to na tebe hodit. Jen ti říkám ty pravé důvody na tvou otázku proč. Potom se zeptej sama sebe, jestli jsem vinen."

"Líbal jsi jí."

"Jo, a nejen to." ušklíbnul se.

"Svlékal a hladil po celém těle. Byl jsi drsný, jak utržený ze řetězu. Praštil jsi s ní o postel a zvláštně ses na ní zadíval."

"Správně a co bylo dál?" odsouhlasil jí to. Na chvíli se odmlčela a smutně se na něj podívala. Chtělo se jí brečet a utéct, ale jako by jí tu něco drželo. On. Nejspíš jenom on.

"Oči se ti podbarvily krví a tvůj pohled zabíjel. Šel jsi do koupelny, kde sis pod proudem vody umýval ruce jako by jsi chtěl smýt zbytky dotyků po její kůži. Dvakrát za sebou ses vyděsil při pohledu do zrcadla. Dvakrát ses bál sám sebe."

"Pokračuj, chci to slyšet."

"Potřetí ses už nijak nepodíval. Poslal jsi svou pěst proti tomu odrazu. Zrcadlo se rozbilo a tvá ruka začervenala krví. Srazil jsi i držák na ručníky. Byl jsi tak plný hněvu. Nikdy jsem tě tahle neviděla. Ta dívka vykřikla. Vrátil ses do pokoje, popadl židli a rozlomil jí o prádelník. Pak na řadu přišla lampička. Hodil jsi jí proti zdi. Ta dívka se krčila v rohu postele a evidentně se bála. I já se tě v tu chvíli bála, protože jsem tě nepoznávala. To jsi nebyl ty."

"A dál?"

"Těch několik předmětů nebylo jedinými, na které jsi šáhnul a rozbil. Házel jsi a kopal. Zdevastoval jsi skoro celý pokoj. Náhle ses zastavil, přimhouřil oči a otočil se. V tom okamžiku jsem měla tušení, že provedeš opravdu něco zlého."

"A stalo se. Budu teď vyprávět já, souhlasíš? Otočil jsem se na tu holku a fakt jsem měl dojem, že prasknu hněvem. Cloumal mnou, nekontroloval jsem se, dokonale mě to ovládalo. Díval jsem se na ní a celkem se mi líbilo, že měla strach. Že ho měla ze mě. Došel jsem k ní, popadl jí pod krkem a dusil jí, dokud mi nepodlehla. Dokud jsem jí neuzmul to nejcennější, co měla - život! Víš, co jsem cítil? Bylo toho dost. Radost, ale především nenávist. Představoval jsem si, že to tobě ubližuju, že to tebe mám v pasti a nechávám tě trpět!"

"Mě?"

"Moc dobře víš proč! Kdyby jsi mě stále neodháněla, nemuselo se nic z tohohle stát. Je to tak jednoduché. Nechápu však, když mě celou tu dobu přehlížíš, odmítáš nebo se mi vyhýbáš, tak co děláš tady?! Proč jsi tady Grangerová?!" zařval. Byl tak neskutečně naštvaný! Kdyby neměl připoutané ruce v okovech, zavěšené na řetězech nad úrovní hlavy, dávno by vystartoval a chňapl po ní přes mříže svého vězení. Věděl, že nemá sebekontrolu. Tu už dávno ztratil. Přišel o ní kvůli ní!

"Já..."

"Přišla ses pokochat pohledem, jak Malfoy, ten spratek, trpí? V řetězech a v téhle smrduté kobce?! Co?! Nebo snad litovat? O nic takového nestojím, a už vůbec ne od tebe." odpovídal a při každém slovu chrastil kov, kterým byl spoutaný.

Hermioně, která to všechno sledovala a poslouchala, začaly téct po tváři slzy. Tahle to přeci nemyslela. Co si to o ní myslí? Vždycky s ním měla dobré úmysly. Přeci... Neodháněla ho od sebe, aby si z něj utahovala nebo aby snad nějakým způsobem trpěl. Měla ho ráda, a kdyby jí byl ukradený, tak tu teď nestojí!

"Slzy? Jsi hrozně dobrá komediantka, všechna čest. Přestaň proboha. Je to tak laciné!"

"Draco, nevím, jak jsi to udělal, že i když ty jsi tu dívku zabil, tak já se cítím provinile, ale nic, co jsi tu o mě řekl není pravda.

"Ale prosím tě, provinile? Teď mi odpověz na pár otázek. Neodmítala jsi mě?

"Ano."

"Ano, co?!"

"Odmítala jsem tě."

"Vyhýbala ses mi?"

"Ano, vyhýbala."

"Přehlížela jsi mě?"

"Přehlížela."

"Dělala jsi ze mě vola?"

"Ano."

"Tak stačí ti to nebo mám pokračovat?"

"Ale i přesto jsem tě..."

"Co?" zajímalo ho.

"I tak jsem tě milovala." namítla na svou obranu. Uvědomila si sama, jak uboze to zní.

"Kdybys mě opravdu milovala, tak si se mnou tahle nehraješ, Hermiono!!!" zařval. Zase v těch jeho vzácných modrošedých očí viděla ten rudě podbarvený hněv.

"Proč jsi jí zabil?"

"Kvůli tobě. Protože jsi mě nechtěla a jen sis nebezpečně zahrávala, nic víc. Nechtěl jsem nikoho jiného než tebe, jedinou na celé planetě. Netoužil jsem po ničem jiném. A i přesto? Podívej se, jak jsem dopadl. Můžeš si gratulovat!"

"Já za nic zodpovědná nejsem!"

"Ne? Opravdu? Zeptej se, sakra, sama sebe - kdo je pravým viníkem! A vůbec, koukej vypadnout, nechci tě vidět!"

"Jsi úplně někdo jiný."

"Možná. Vždyť jsi ani neměla šanci mě poznat. Nestála jsi o to. Takže ty ani nemůžeš vědět, kdo jsem byl ani kdo jsem teď!"

"Říkáš to tak nenávistně..."

"Samozřejmě, jednou jsem tě už miloval, teď tě musím začít nenávidět. Zničila jsi mě, Grangerová." prohlásil tvrdým hlasem, až jí zamrazilo v zátylku.

Dívali se na sebe, aniž by pak už někdo z nich pronesl jediné slovo. Hleděla mu i na tu dálku do modrošedých očí a on jí do těch oříškovo-hnědých. Spatřila ty ukrutné kruhy pod očima, propadlé tváře, rozcuchané vlasy, umouněnou kůži. Byl tu již tak dlouho!

Nikdy by nečekala, že by jí řekl něco takového. Nikdy by si nepomyslela, i přesto jaký je, že by spáchal tak těžký zločin a navíc by vinu svalil na ní. Že by důvodem toho neštěstí byla ona. Možná udělala chybu, nezachovala se správně, ale rozhodně s tímhle nemá nic společného.

Beze slova se otočila, přejela prsty po mřížích a pomalu se sklopenou hlavou odcházela pryč z toho hrozného místa, kde byl uvězněný. Už nikdy se sem nevrátí. Nikdy.

Díval se za ní, jak pomalu mizí. Překvapila ho. Překvapila ho svým příchodem. Je tu kvůli ní, a ačkoliv ona vrahem není, byl skutečně rád, že to svalil na ni a nahlodal jí svědomí.

Byl rád, že jí mohl obvinit!